Skladatel, zpěvák, houslista a autor scénické i chrámové hudby Jiří Pavlica vystudoval na univerzitě v Olomouci hudební vědu, souběžně housle na konzervatoři v Brně , později si doplnil vzdělání studiem kompozice na JAMU v Brně. V roce 1975 se stal členem cimbálové muziky Hradišťan, o tři roky později jejím primášem. Vedle toho získával zkušenosti i v jiných hudebních souborech a seskupeních, působil rovněž jako rozhlasový redaktor. V současnosti patří k nejpozoruhodnějším osobnostem české hudební scény.
Co je pro vás hudba?
Je součástí mého života a ve vztahu k jiným lidem ji chápu jako komunikační prostředek. Snažím se veškerou hudbu, ať je jakéhokoli žánrového zaměření, dělat tak, aby komunikací skutečně byla. Hudba dokáže navázat kontakt s lidmi a není v zásadě rozhodující, jestli s sebou nese ještě textovou složku. Když hrajete v zemích, kde vašim textům nerozumí, jde o energii, kterou dokážete posluchačům dát. Hlavním nositelem pak zůstává hudební složka.
Který z pěti smyslů člověka musí zasáhnout, aby naplnila funkci komunikačního jazyka?
Svorníkem nad těmi pěti smysly je přenos už zmíněné energie. Vždy se snažím o to, aby byl veskrze pozitivní. S oblibou říkám, že chci hudbou přinášet tři „pé“: pohlazení, poznání a poselství. Jsem-li na jevišti, vím, že nesmím jít pod laťku profesionality - to je součást řemesla. Nad tím vším je ale něco víc. A to je nejdůležitější.
Proč jste se rozhodl být služebníkem folklórní hudby, kterou často mísíte s dalšími vlivy?
Každá hudba má svou filozofii. Já šel paralelně po dvou základních liniích. První byla hudba, kterou nás učili ve škole, tedy v podstatě vážná. Druhou linií byla hudba, kterou jsem znal z oblasti, v níž žiju. V kraji moravském to je především hudba lidová. Ty linie se vzácně doplňují díky tomu, že oba žánry mají schopnost být nositeli pozitivních sdělení.
Má podle vás tu schopnost také třeba heavymetalová hudba?
Netvrdím, že nemůže přinést něco hezkého. Nicméně vím, že existují vibrace, které v člověku vzbuzují emoce negativní nebo dokonce agresivní. Osobně bych právě heavymetalovou hudbu mohl dělat asi ze všeho nejméně.
Těžko vás přesto uspokojivě zařadit do nějaké konkrétní hudební přihrádky.
Osciluji mezi žánry. Pohybuji se na poli folkovém až folkrockovém, mezi vážnou a lidovou hudbou nebo mezi jazzem a lidovou hudbou. Už někdy před pětadvaceti lety jsem měl pocit, že jedna z možností, jak posloužit české hudbě, je napojení nejrůznějších žánrů na kořeny naší hudebnosti. Proto jsem spolupracoval s Petrem Ulrychem a jeho Javory, později s Pavlem Žalmanem - Lohonkou, Vláďou Mertou, Vlastou Redlem a dalšími. Jinou linií byla dlouholetá spolupráce s Emilem Viklickým v jazzové oblasti, vedle toho běžela spolupráce s ostravským Komorním orchestrem Leoše Janáčka, později s Bambini di Praga nebo Pražskou komorní filharmonií, tedy s představiteli vážné hudby. To všechno pro mě byly kamínky do hudební mozaiky.
Momentálně vrcholí boom etnické hudby a world music. Proč na konci devadesátých let vůbec nastal?
Byla to jistá reakce na globalizační tlak, kterému se nevyhnula ani sféra kulturní. Když se na vás v diskotékových prostorách Mexika, Japonska, Francie, Jižní Afriky, Moravy a dalších míst na světě hrne jeden a tentýž zvuk, řeknete si, že něco není v pořádku. Zeměkoule se nemůže unifikovat tak, aby ji ovládl jeden jediný hudební proud, třeba ten angloamerický. Tenhle pocit měli zcela určitě v jednu a tutéž chvíli tisíce dalších lidí. Reakce byla naprosto logická: řekli si, že znají i jinou hudbu, třeba tu, ze které vyrostli. Myslím, že z těchto sebezáchovných reakcí vznikla etnická vlna a že svůj vrchol prožila přesně v okamžiku, kdy se jí začali chápat ti, kteří z ní chtěli udělat a záhy i udělali byznys a rozvrstvili ji do obchodních škatulek. Obávám se chvíle, kdy budou poslední kouty hudebních originalit a zajímavých zvuků na zeměkouli vymeteny a směněny za peníze.
Co potom?
To budou řešit generace, které přijdou po nás. Ale jestliže se shodneme na tom, že boom world music už obchodního vrcholu dosáhl a nyní jde do normálu, vítám to jako pozitivní a logický vývoj.
Jak se vám jako hudebnímu tvůrci žije ve zglobalizovaném světě?
Vnímám jej a akceptuji do té míry, abych dokázal zůstat svobodný. V okamžiku, kdy by mi měl vzít svobodu, bránil bych se. Nemám ale zatím problém s tím, že bych podléhal. Kromě toho nesouhlasím s mnoha naaranžovanými antiglobalizačními projevy.
Proč?
Je to složitá otázka, ale myslím si, že lidé, kteří na takové akce chodí, mají často úplně jiné úmysly než čistě antiglobalizační. Jsem toho názoru, že když člověk s něčím nesouhlasí a nechce podlehnout nátlaku reklamy, tak si prostě ten výrobek, který je propagován, nepůjde koupit. Kdyby to udělal celý národ, prodejci věcí z reklam budou muset zavřít krám. To je jen malý střípek z celkové problematiky.
Proč jste tedy poskytl písničku Voda má pro reklamu na minerální vodu?
Poskytl jsem ji za podmínek, že výtěžek z reklamy půjde na dětskou onkologii v Brně. Na prostředcích, které jí byly určeny, jsem se podílel já jako autor hudby, reklamní agentura, a stejně tak firma, pro kterou reklama byla. V naturáliích dodala na letní tábory pro nemocné děti vody, džusy a limonády.
Původně jsem tu písničku pro reklamu uvolnit nechtěl. Říkal jsem, že bych to udělal za podmínek, které mi stejně nemohou splnit, protože jdou proti smyslu byznysu. Ono jim ale na tom tolik záleželo, že na všechno přistoupili. Dodnes jsem přesvědčen o tom, že jsem udělal dobrou věc.
Skutečně dopadlo všechno podle vašich představ?
Ano, až na takovou drobnost, kterou jsem neuhlídal. Titulek „Výtěžek je věnován na charitativní účely“ nebyl v reklamě k vidění dost dlouho a ani velikostí neodpovídal. Ale nakonec o to ani nešlo. To byl můj amatérismus. Bylo to hektické, všechno proběhlo v podstatě ze dne na den.
Pak ovšem přišla rána: stejnou skladbu použila televize Prima k upoutávce na jeden z dílů Třiceti případů majora Zemana. Urazilo vás to?
Byl jsem šokován, i když jsem to ani jednou neviděl. Neměl jsem s tím absolutně nic společného, čili jsem před uvedením nemohl nic dělat. Známí mi posílali esemesky, v nichž psali, že je to nechutné a co s tím budu dělat. Neměl jsem ponětí, navíc se to odehrálo na začátku července ve dnech volna, kdy se nebylo možné nikomu dovolat.
Nechtěl jsem telefonovat řediteli televize a vztekat se. Mohl jsem jedině postupovat právně. Nabídli se mi k zastupování tři právnické okruhy, ovšem protože jsem dokončoval oratorium, které jsem musel včas odevzdat, neměl jsem na ten případ čas. V tisku proběhlo, že se od věci distancuji, a to bylo všechno. I kdybych se soudil, vysoudil bych možná nějakou omluvu, ale to by bylo vše. Rezignoval jsem na to z nedostatku času. A uvědomil jsem si také, že nežiju proto, abych se soudil. Raději napíšu něco nového.
Nelitujete toho?
Možná jsem do toho měl jít z toho důvodu, aby se to příště neopakovalo. Teď už se od toho mohu jenom znovu distancovat.
Pocházíte z jižní Moravy. Jaký máte vztah k vínu, krajovému bohatství?
Nejsem typ člověka, který ho výrazně konzumuje. Patřím spíš k těm, kteří ho přijímají s mírou. Samozřejmě si ale skleničku rád dám. Když je to u někoho, kdo víno vyrobil a jsou v něm jeho mozoly a současně i slunce našeho kraje, chutná jinak, než v nějaké zakouřené vinárně. Pocit je to diametrálně odlišný. Můj vztah k vínu je tedy pozitivní a velmi střídmý.
Byl jste někdy majitelem vinohradu?
Nikdy. Je to velká dřina a já si nedokážu představit, že bych na to měl čas. Všech vinařů si vážím s vědomím, že provovýrobci, a to vinaři jsou, bývají nejméně zaplaceni.
Ani váš podzim života není spojen s představou o vinohradu?
Když už si stáří připustím, určitě budu uvažovat o jiných způsobech relaxace. Zcela určitě bych rád psal a komponoval věci, na které zatím nemám klid a čas. Rád bych se také věnoval rodině.
Jaký je podle vás dnešní svět?
Vnímám ho jako odvěký boj dobra a zla. Nediskutuji o tom, co pojmenováváme dobrem a zlem, v zásadě je to v člověku zakódováno. Když dobro a zlo dáme na pomyslné váhy, pohupují se. Obávám se však, abychom toho na ně nenaložili tolik, že se utrhnou.
Přál bych si, aby svět byla co nejharmoničtější jednota lidství a zároveň krása růzností. Ve všech oblastech lidské činnosti.
Deník Právo, září 2004, Jaroslav Špulák
Co je pro vás hudba?
Je součástí mého života a ve vztahu k jiným lidem ji chápu jako komunikační prostředek. Snažím se veškerou hudbu, ať je jakéhokoli žánrového zaměření, dělat tak, aby komunikací skutečně byla. Hudba dokáže navázat kontakt s lidmi a není v zásadě rozhodující, jestli s sebou nese ještě textovou složku. Když hrajete v zemích, kde vašim textům nerozumí, jde o energii, kterou dokážete posluchačům dát. Hlavním nositelem pak zůstává hudební složka.
Který z pěti smyslů člověka musí zasáhnout, aby naplnila funkci komunikačního jazyka?
Svorníkem nad těmi pěti smysly je přenos už zmíněné energie. Vždy se snažím o to, aby byl veskrze pozitivní. S oblibou říkám, že chci hudbou přinášet tři „pé“: pohlazení, poznání a poselství. Jsem-li na jevišti, vím, že nesmím jít pod laťku profesionality - to je součást řemesla. Nad tím vším je ale něco víc. A to je nejdůležitější.
Proč jste se rozhodl být služebníkem folklórní hudby, kterou často mísíte s dalšími vlivy?
Každá hudba má svou filozofii. Já šel paralelně po dvou základních liniích. První byla hudba, kterou nás učili ve škole, tedy v podstatě vážná. Druhou linií byla hudba, kterou jsem znal z oblasti, v níž žiju. V kraji moravském to je především hudba lidová. Ty linie se vzácně doplňují díky tomu, že oba žánry mají schopnost být nositeli pozitivních sdělení.
Má podle vás tu schopnost také třeba heavymetalová hudba?
Netvrdím, že nemůže přinést něco hezkého. Nicméně vím, že existují vibrace, které v člověku vzbuzují emoce negativní nebo dokonce agresivní. Osobně bych právě heavymetalovou hudbu mohl dělat asi ze všeho nejméně.
Těžko vás přesto uspokojivě zařadit do nějaké konkrétní hudební přihrádky.
Osciluji mezi žánry. Pohybuji se na poli folkovém až folkrockovém, mezi vážnou a lidovou hudbou nebo mezi jazzem a lidovou hudbou. Už někdy před pětadvaceti lety jsem měl pocit, že jedna z možností, jak posloužit české hudbě, je napojení nejrůznějších žánrů na kořeny naší hudebnosti. Proto jsem spolupracoval s Petrem Ulrychem a jeho Javory, později s Pavlem Žalmanem - Lohonkou, Vláďou Mertou, Vlastou Redlem a dalšími. Jinou linií byla dlouholetá spolupráce s Emilem Viklickým v jazzové oblasti, vedle toho běžela spolupráce s ostravským Komorním orchestrem Leoše Janáčka, později s Bambini di Praga nebo Pražskou komorní filharmonií, tedy s představiteli vážné hudby. To všechno pro mě byly kamínky do hudební mozaiky.
Momentálně vrcholí boom etnické hudby a world music. Proč na konci devadesátých let vůbec nastal?
Byla to jistá reakce na globalizační tlak, kterému se nevyhnula ani sféra kulturní. Když se na vás v diskotékových prostorách Mexika, Japonska, Francie, Jižní Afriky, Moravy a dalších míst na světě hrne jeden a tentýž zvuk, řeknete si, že něco není v pořádku. Zeměkoule se nemůže unifikovat tak, aby ji ovládl jeden jediný hudební proud, třeba ten angloamerický. Tenhle pocit měli zcela určitě v jednu a tutéž chvíli tisíce dalších lidí. Reakce byla naprosto logická: řekli si, že znají i jinou hudbu, třeba tu, ze které vyrostli. Myslím, že z těchto sebezáchovných reakcí vznikla etnická vlna a že svůj vrchol prožila přesně v okamžiku, kdy se jí začali chápat ti, kteří z ní chtěli udělat a záhy i udělali byznys a rozvrstvili ji do obchodních škatulek. Obávám se chvíle, kdy budou poslední kouty hudebních originalit a zajímavých zvuků na zeměkouli vymeteny a směněny za peníze.
Co potom?
To budou řešit generace, které přijdou po nás. Ale jestliže se shodneme na tom, že boom world music už obchodního vrcholu dosáhl a nyní jde do normálu, vítám to jako pozitivní a logický vývoj.
Jak se vám jako hudebnímu tvůrci žije ve zglobalizovaném světě?
Vnímám jej a akceptuji do té míry, abych dokázal zůstat svobodný. V okamžiku, kdy by mi měl vzít svobodu, bránil bych se. Nemám ale zatím problém s tím, že bych podléhal. Kromě toho nesouhlasím s mnoha naaranžovanými antiglobalizačními projevy.
Proč?
Je to složitá otázka, ale myslím si, že lidé, kteří na takové akce chodí, mají často úplně jiné úmysly než čistě antiglobalizační. Jsem toho názoru, že když člověk s něčím nesouhlasí a nechce podlehnout nátlaku reklamy, tak si prostě ten výrobek, který je propagován, nepůjde koupit. Kdyby to udělal celý národ, prodejci věcí z reklam budou muset zavřít krám. To je jen malý střípek z celkové problematiky.
Proč jste tedy poskytl písničku Voda má pro reklamu na minerální vodu?
Poskytl jsem ji za podmínek, že výtěžek z reklamy půjde na dětskou onkologii v Brně. Na prostředcích, které jí byly určeny, jsem se podílel já jako autor hudby, reklamní agentura, a stejně tak firma, pro kterou reklama byla. V naturáliích dodala na letní tábory pro nemocné děti vody, džusy a limonády.
Původně jsem tu písničku pro reklamu uvolnit nechtěl. Říkal jsem, že bych to udělal za podmínek, které mi stejně nemohou splnit, protože jdou proti smyslu byznysu. Ono jim ale na tom tolik záleželo, že na všechno přistoupili. Dodnes jsem přesvědčen o tom, že jsem udělal dobrou věc.
Skutečně dopadlo všechno podle vašich představ?
Ano, až na takovou drobnost, kterou jsem neuhlídal. Titulek „Výtěžek je věnován na charitativní účely“ nebyl v reklamě k vidění dost dlouho a ani velikostí neodpovídal. Ale nakonec o to ani nešlo. To byl můj amatérismus. Bylo to hektické, všechno proběhlo v podstatě ze dne na den.
Pak ovšem přišla rána: stejnou skladbu použila televize Prima k upoutávce na jeden z dílů Třiceti případů majora Zemana. Urazilo vás to?
Byl jsem šokován, i když jsem to ani jednou neviděl. Neměl jsem s tím absolutně nic společného, čili jsem před uvedením nemohl nic dělat. Známí mi posílali esemesky, v nichž psali, že je to nechutné a co s tím budu dělat. Neměl jsem ponětí, navíc se to odehrálo na začátku července ve dnech volna, kdy se nebylo možné nikomu dovolat.
Nechtěl jsem telefonovat řediteli televize a vztekat se. Mohl jsem jedině postupovat právně. Nabídli se mi k zastupování tři právnické okruhy, ovšem protože jsem dokončoval oratorium, které jsem musel včas odevzdat, neměl jsem na ten případ čas. V tisku proběhlo, že se od věci distancuji, a to bylo všechno. I kdybych se soudil, vysoudil bych možná nějakou omluvu, ale to by bylo vše. Rezignoval jsem na to z nedostatku času. A uvědomil jsem si také, že nežiju proto, abych se soudil. Raději napíšu něco nového.
Nelitujete toho?
Možná jsem do toho měl jít z toho důvodu, aby se to příště neopakovalo. Teď už se od toho mohu jenom znovu distancovat.
Pocházíte z jižní Moravy. Jaký máte vztah k vínu, krajovému bohatství?
Nejsem typ člověka, který ho výrazně konzumuje. Patřím spíš k těm, kteří ho přijímají s mírou. Samozřejmě si ale skleničku rád dám. Když je to u někoho, kdo víno vyrobil a jsou v něm jeho mozoly a současně i slunce našeho kraje, chutná jinak, než v nějaké zakouřené vinárně. Pocit je to diametrálně odlišný. Můj vztah k vínu je tedy pozitivní a velmi střídmý.
Byl jste někdy majitelem vinohradu?
Nikdy. Je to velká dřina a já si nedokážu představit, že bych na to měl čas. Všech vinařů si vážím s vědomím, že provovýrobci, a to vinaři jsou, bývají nejméně zaplaceni.
Ani váš podzim života není spojen s představou o vinohradu?
Když už si stáří připustím, určitě budu uvažovat o jiných způsobech relaxace. Zcela určitě bych rád psal a komponoval věci, na které zatím nemám klid a čas. Rád bych se také věnoval rodině.
Jaký je podle vás dnešní svět?
Vnímám ho jako odvěký boj dobra a zla. Nediskutuji o tom, co pojmenováváme dobrem a zlem, v zásadě je to v člověku zakódováno. Když dobro a zlo dáme na pomyslné váhy, pohupují se. Obávám se však, abychom toho na ně nenaložili tolik, že se utrhnou.
Přál bych si, aby svět byla co nejharmoničtější jednota lidství a zároveň krása růzností. Ve všech oblastech lidské činnosti.
Deník Právo, září 2004, Jaroslav Špulák
