Jiří Pavlica: Zahoďme paklíč smutku a buďme dětmi slunečními
Symfonický orchestr hlavního města Prahy – FOK uvedl spolu se souborem Hradišťan ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ve dnech 8.+9.6.2016 ve světové premiéře skladbu Jiřího Pavlici Svatojánské vigilie. Umělecký vedoucí zmíněného Hradišťanu je také známý jako skladatel. Vedle divadelní a filmové hudby se autorsky uplatňuje v oblasti volné soudobé tvorby (Missa brevis pastoralis, Oratorium smíru, suita dialogů Chvění ad.). Zeptali jsme se nejen na generální zkoušku Svatojánských vigilií, ale dotkly jsme se i samotného vzniku tohoto díla. A zjistili jsme i to, zda dojde na verzi pro laické pěvecké sbory… Seděli jsme s Jiřím Pavlicou na zahrádce jedné restaurace v centru Prahy. Slunce nám oběma pražilo do očí, takže jsme se nejen při rozhovoru stali slunečními lidmi…
Nesmím to zakřiknout, hudebně už si všechno sedlo, takže se cítím velmi dobře. Upřímně, vzhledem k tomu, že patřím k těm šťastným autorům, o jejichž práci je zájem a tudíž nestíhám psát do šuplíku, dokončoval jsem Svatojánské vigilie až v posledních měsících, i když dohoda s FOK existovala víc než rok.
Určitě. To jsou takové věci, kdy představa je jasná, ale pak v rámci instrumentace pro velký symfonický orchestr v kombinaci s kapelou Hradišťan zvažujete kontrastní plochy, hodně pracujete s proporcí, aby si navzájem nic nepřekáželo. Je nutné, aby si všichni vzájemně nahrávali, nekradli si prostor, aby si hudební motivy předávali. Velmi důležité jsou instrumentační detaily, takže nejen že vypustím takt, ale někdy dojde i na celou sekvenci.
Nemohu dát emoce stranou. To víte, že to zamrzí. Někdy je to opravdu těžké. Patřím ke skladatelům, kteří se nerozhodují rychle a snadno. Některé věci bych po zkouškách zkrátil, vyhodil nebo naopak přidal, ale u něčeho jsem hodně váhal, protože by to byl velký zásah. Na druhou stranu dneska když jsou k dispozici takové vymoženosti jako počítačové programy na psaní not (např. Sibelius), tam to napíšete a okamžitě máte k dispozici formu a můžete si ji přehrát, takže přesně víte, jak vypadá celek. Takže úpravy jsou ve finále už minimální.
Prvním z nich je sepětí člověka s přírodou, kdy si silněji uvědomuje svoji sounáležitost s vesmírem a plynutím věků, kdy se intuitivně i vědomě stává součástí vyššího řádu. A právě letní slunovrat je v tomto smyslu jedním z nejmagičtějších období ročního koloběhu, k němuž se váže mnoho rituálů, které přetrvaly po staletí a nejčastěji se odrážely v lidové poezii. Druhým motivem je rovina duchovní, neboť svatojánská symbolika se po staletí proměňovala a prolnula se také s biblickým příběhem sv. Jana Křtitele. Proto je tam úryvek z evangelia sv. Matouše, ale tentokrát v unikátním staroslověnském překladu sv. Cyrila a Metoděje, který jsem získal díky spolupráci s dr. Václavem Čermákem z Akademie věd ČR. A konečně třetím motivem, který dává celému projektu smysl, je současný pohled na svatojánskou symboliku. K tomu mě inspirovala báseň kněze Josefa Veselého „Jsme z rodu slunečního“, ve které je obsažena touha po naději pro ty, kteří „uzavřeni paklíčem smutku do kruhů člověkostředných zapomněli, že se narodili do rodiny sluneční, kdy bratr náš Slunce nám pomáhá zaplašit noc, aby se v srdci každého z nás rozednilo…“. Tyto verše dávají Svatojánským vigiliím smysl: buďme k sobě slunečními lidmi, dětmi a mějme slunce v srdci.
Na tu se Josef Veselý v textu odvolává… „Bratr náš Slunce nám pomáhá…“
Všechno spolu souvisí. V dnešním světě nevidím příkrá dělení, jak si je sami vytváříme. Vždyť Velehrad je rovněž místem, které je otevřeno duchovním proudům z východu i západu a je místem setkání všech lidí dobré vůle. Obecně vzato, budeme-li opravdu z rodu slunečního, tak si nebudeme dělat na Zemi peklo, a budeme žít slunečně. Vidím v tom šanci pro dnešek. A navážu-li opět na myšlenku Josefa Veselého že „v dnešním světě jsme uzamčeni paklíčem smutku ve svém sobectví“, zahoďme tedy tyto paklíče smutku a buďme dětmi slunečními.
Symfonický orchestr dává možnost dalších výrazových prostředků. Mě to jako autora, který k vážné hudbě směřuje už dlouho, prostě lákalo. S FOK je to již několikerá spolupráce. Už před deseti lety jsem pro ně napsal suitu dialogů Chvění.
Ano, hodně skládám v noci, protože mnohdy k tomu každodenní okolnosti směřují. Mám rodinu a děti, chci se o ně starat. Pravda je, že když komponuji, vypínám mobil. Úderem večerní hodiny jsem se zavřel, to už jsem byl tak nějak nastartovaný, že jsem psal hodně dlouho do noci.
Chtěl jsem samozřejmě, aby to byla hudba barevná a zvuk cimbálu je zajímavý. Proto jsem ve Svatojánských vigiliích použil dokonce dva různé cimbály. Jeden obvyklý, který stojí na čtyřech nohách, má tlumící pedál a velký rozsah. Druhý je jeho historický předchůdce, takový malý cimbálek, na který se hraje dřívky a má archaický zvuk. Současně jsem tím chtěl po hudební stránce evokovat jakousi procházku staletími.
Myslel jsem také na všechny možné nástroje ze symfonického orchestru. Když komponuji, vždycky myslím na lidi, kteří to budou hrát, já to jinak neumím. Buď, aby si zahráli, nebo aby se na tom „neservali“ nebo netrápili. Když napíšete třeba hornistům první tón mimořádně obtížný, který nedají, tak je doslova zabijete. Nechci, aby se muzikanti mou hudbou jakkoli stresovali. Neznamená to, že tam nejsou jisté technické nároky, ale nemám rád takové ty schválnosti. Vždycky se hráčů ptám: Bude se Vám to hrát dobře? Když jsou hráči v pohodě a dobře naladěni, tak dokážou veškerou energii předat dál. Smyslem skladby Svatojánské vigilie je přinést trochu sluníčka a radosti, trochu zamyšlení nad tím, co je temnota, co je slunce. Proč je lepší nežít v temnotě, ale raději na slunci.
Má nejznámější skladba, kterou často zpívají sbory, je Missa brevis pro sbor, sólový soprán a tenor (Více zde). Zda z těchto vigilií vznikne něco podobného, zda to má podobnou ambici, nevím, neuvažoval jsem o tom. Ale možná jste mi vnukl myšlenku. Dalo by se to udělat. Jsou tam jisté pasáže tohoto typu, ale na druhou stranu i velké orchestrální plochy. Skladba má v této podobě přes čtyřicet minut. Pokud by se instrumentální části zredukovaly, nevím, jak by to vypadalo.
Ty si budou žít vlastním životem. Pravda je, že už dneska vím, že na podzimním koncertu v Českých Budějovicích s Jihočeskou komorní filharmonií zazní úryvky z této skladby. Stejně tak již teď v červnu na koncertu nazvaném „Mozartovy děti“. Je to nápad a iniciativa pana ředitele Petra Karase se ZUŠ v Brně Na Smetance. V rámci tohoto projektu vystoupí Filharmonie Brno, k nimž se přidají nejlepší žáci ze základních uměleckých škol Jihomoravského kraje a také Hradišťan, ke kterému se rovněž přidají nejlepší děti. Tyto tři subjekty: Filharmonie, Hradišťan a děti vystoupí ve společných skladbách a jednou z nich bude úryvek z vigilií. Děti už noty mají, a už se je učí. A dále si skladba bude žít nějakým svým životem. Budu rád, když dobře dopadne premiéra a první repríza, pak se uvidí.
Píseň Anděl strážný na koncertu s FOK také zazní. Tato a další budou ve druhé polovině večera, která je nazvaná Písně. Je to průřez písňovou tvorbou a nebudou tam chybět ty, které si posluchači nejčastěji přejí: Modlitba za vodu, Krátký popis léta. Na závěr zařadíme jako překvapení přídavek Sanctus z Missa brevis. Tím se tento večer pro mě symbolicky uzavře.
Autor: Josef Meszáros; Vyšlo 13.6.2016 v kulturním portálu Scéna.cz
Nesmím to zakřiknout, hudebně už si všechno sedlo, takže se cítím velmi dobře. Upřímně, vzhledem k tomu, že patřím k těm šťastným autorům, o jejichž práci je zájem a tudíž nestíhám psát do šuplíku, dokončoval jsem Svatojánské vigilie až v posledních měsících, i když dohoda s FOK existovala víc než rok.
Určitě. To jsou takové věci, kdy představa je jasná, ale pak v rámci instrumentace pro velký symfonický orchestr v kombinaci s kapelou Hradišťan zvažujete kontrastní plochy, hodně pracujete s proporcí, aby si navzájem nic nepřekáželo. Je nutné, aby si všichni vzájemně nahrávali, nekradli si prostor, aby si hudební motivy předávali. Velmi důležité jsou instrumentační detaily, takže nejen že vypustím takt, ale někdy dojde i na celou sekvenci.
Nemohu dát emoce stranou. To víte, že to zamrzí. Někdy je to opravdu těžké. Patřím ke skladatelům, kteří se nerozhodují rychle a snadno. Některé věci bych po zkouškách zkrátil, vyhodil nebo naopak přidal, ale u něčeho jsem hodně váhal, protože by to byl velký zásah. Na druhou stranu dneska když jsou k dispozici takové vymoženosti jako počítačové programy na psaní not (např. Sibelius), tam to napíšete a okamžitě máte k dispozici formu a můžete si ji přehrát, takže přesně víte, jak vypadá celek. Takže úpravy jsou ve finále už minimální.
Prvním z nich je sepětí člověka s přírodou, kdy si silněji uvědomuje svoji sounáležitost s vesmírem a plynutím věků, kdy se intuitivně i vědomě stává součástí vyššího řádu. A právě letní slunovrat je v tomto smyslu jedním z nejmagičtějších období ročního koloběhu, k němuž se váže mnoho rituálů, které přetrvaly po staletí a nejčastěji se odrážely v lidové poezii. Druhým motivem je rovina duchovní, neboť svatojánská symbolika se po staletí proměňovala a prolnula se také s biblickým příběhem sv. Jana Křtitele. Proto je tam úryvek z evangelia sv. Matouše, ale tentokrát v unikátním staroslověnském překladu sv. Cyrila a Metoděje, který jsem získal díky spolupráci s dr. Václavem Čermákem z Akademie věd ČR. A konečně třetím motivem, který dává celému projektu smysl, je současný pohled na svatojánskou symboliku. K tomu mě inspirovala báseň kněze Josefa Veselého „Jsme z rodu slunečního“, ve které je obsažena touha po naději pro ty, kteří „uzavřeni paklíčem smutku do kruhů člověkostředných zapomněli, že se narodili do rodiny sluneční, kdy bratr náš Slunce nám pomáhá zaplašit noc, aby se v srdci každého z nás rozednilo…“. Tyto verše dávají Svatojánským vigiliím smysl: buďme k sobě slunečními lidmi, dětmi a mějme slunce v srdci.
Na tu se Josef Veselý v textu odvolává… „Bratr náš Slunce nám pomáhá…“
Všechno spolu souvisí. V dnešním světě nevidím příkrá dělení, jak si je sami vytváříme. Vždyť Velehrad je rovněž místem, které je otevřeno duchovním proudům z východu i západu a je místem setkání všech lidí dobré vůle. Obecně vzato, budeme-li opravdu z rodu slunečního, tak si nebudeme dělat na Zemi peklo, a budeme žít slunečně. Vidím v tom šanci pro dnešek. A navážu-li opět na myšlenku Josefa Veselého že „v dnešním světě jsme uzamčeni paklíčem smutku ve svém sobectví“, zahoďme tedy tyto paklíče smutku a buďme dětmi slunečními.
Symfonický orchestr dává možnost dalších výrazových prostředků. Mě to jako autora, který k vážné hudbě směřuje už dlouho, prostě lákalo. S FOK je to již několikerá spolupráce. Už před deseti lety jsem pro ně napsal suitu dialogů Chvění.
Ano, hodně skládám v noci, protože mnohdy k tomu každodenní okolnosti směřují. Mám rodinu a děti, chci se o ně starat. Pravda je, že když komponuji, vypínám mobil. Úderem večerní hodiny jsem se zavřel, to už jsem byl tak nějak nastartovaný, že jsem psal hodně dlouho do noci.
Chtěl jsem samozřejmě, aby to byla hudba barevná a zvuk cimbálu je zajímavý. Proto jsem ve Svatojánských vigiliích použil dokonce dva různé cimbály. Jeden obvyklý, který stojí na čtyřech nohách, má tlumící pedál a velký rozsah. Druhý je jeho historický předchůdce, takový malý cimbálek, na který se hraje dřívky a má archaický zvuk. Současně jsem tím chtěl po hudební stránce evokovat jakousi procházku staletími.
Myslel jsem také na všechny možné nástroje ze symfonického orchestru. Když komponuji, vždycky myslím na lidi, kteří to budou hrát, já to jinak neumím. Buď, aby si zahráli, nebo aby se na tom „neservali“ nebo netrápili. Když napíšete třeba hornistům první tón mimořádně obtížný, který nedají, tak je doslova zabijete. Nechci, aby se muzikanti mou hudbou jakkoli stresovali. Neznamená to, že tam nejsou jisté technické nároky, ale nemám rád takové ty schválnosti. Vždycky se hráčů ptám: Bude se Vám to hrát dobře? Když jsou hráči v pohodě a dobře naladěni, tak dokážou veškerou energii předat dál. Smyslem skladby Svatojánské vigilie je přinést trochu sluníčka a radosti, trochu zamyšlení nad tím, co je temnota, co je slunce. Proč je lepší nežít v temnotě, ale raději na slunci.
Má nejznámější skladba, kterou často zpívají sbory, je Missa brevis pro sbor, sólový soprán a tenor (Více zde). Zda z těchto vigilií vznikne něco podobného, zda to má podobnou ambici, nevím, neuvažoval jsem o tom. Ale možná jste mi vnukl myšlenku. Dalo by se to udělat. Jsou tam jisté pasáže tohoto typu, ale na druhou stranu i velké orchestrální plochy. Skladba má v této podobě přes čtyřicet minut. Pokud by se instrumentální části zredukovaly, nevím, jak by to vypadalo.
Ty si budou žít vlastním životem. Pravda je, že už dneska vím, že na podzimním koncertu v Českých Budějovicích s Jihočeskou komorní filharmonií zazní úryvky z této skladby. Stejně tak již teď v červnu na koncertu nazvaném „Mozartovy děti“. Je to nápad a iniciativa pana ředitele Petra Karase se ZUŠ v Brně Na Smetance. V rámci tohoto projektu vystoupí Filharmonie Brno, k nimž se přidají nejlepší žáci ze základních uměleckých škol Jihomoravského kraje a také Hradišťan, ke kterému se rovněž přidají nejlepší děti. Tyto tři subjekty: Filharmonie, Hradišťan a děti vystoupí ve společných skladbách a jednou z nich bude úryvek z vigilií. Děti už noty mají, a už se je učí. A dále si skladba bude žít nějakým svým životem. Budu rád, když dobře dopadne premiéra a první repríza, pak se uvidí.
Píseň Anděl strážný na koncertu s FOK také zazní. Tato a další budou ve druhé polovině večera, která je nazvaná Písně. Je to průřez písňovou tvorbou a nebudou tam chybět ty, které si posluchači nejčastěji přejí: Modlitba za vodu, Krátký popis léta. Na závěr zařadíme jako překvapení přídavek Sanctus z Missa brevis. Tím se tento večer pro mě symbolicky uzavře.
Autor: Josef Meszáros; Vyšlo 13.6.2016 v kulturním portálu Scéna.cz
