S Jurou Pavlicou jsem si dal sraz v pondělí 23. dubna večer. Bylo den před svatým Jiřím, měli koncert na Musilce v Brně a pro mě to byla paradoxně výjimečná příležitost slyšet po dlouhé době koncert Hradišťanu bez jediné fúze, jediného hosta. Před jedenáctou večer jsme pak usedli k čistému stolu a já zapnul diktafon.
Přiznávám se, že úvodní otázku jsem měl připravenou už pár dní, ale po dnešním koncertu má ještě jiné odstíny než jsem tušil: Čím je pro tebe v současné době Hradišťan?
Kus života, který jsem s ním prožil, a ten kus života už trvá šestadvacet let. Jedna z muzik, kterou jsem vytvářel, a zároveň něco, co člověku na jednu stranu leccos umožňuje, a na druhou stranu ho to nesmírně svazuje.
Za tu dobu jsme si vytvořili jistou tvář, jistou velkou zásobu dramaturgických počinů a repertoáru, a tak dál. Svazuje mne to už tím, že pokud jsi něco spolubudoval a pak chceš jít dál, musíš se v jisté fázi dostat nad rámec možností, které tu jsou. Hradišťan je pevně zakotvený v kategorii akustických folklorních i alternativních souborů, ale jinam už moc jít nemůže, ono by to bylo i proti smyslu jeho existence. Takže nezbývá než se seberealizovat i mimo rámec této kapely.
Další limit vytvářejí i naši předchůdci v tomto souboru. Jak už to v takových živých organismech bývá, a jak se může stát i nám, přeceňují svoji vlastní dobu a generaci, považují ji za tu nejdůležitější a nejlepší, a tím pádem to, co bylo před nimi a hlavně to, co přišlo po nich, mají tendenci hodnotit kriticky až s despektem. Není to jednoduché. Přiznám se, že se mě hluboce dotknul takový výpad, kdy za mnou přišel při oslavách padesáti let Hradišťanu tanečník, který tam tancoval někdy v roce 1959, a řekl mi: „Ty tyješ z našej slávy, co ty chceš!?“ To se tě dotkne. To nejtěžší, co bylo, byl totiž přechod Hradišťanu z tradičního folklorního souboru na jakýsi otevřený systém, a ten jsem 25 let vytvářel já. Ale to byla od tebe na začátek složitá otázka a možná jsem se v ní zapletl.
Měl jsem pro ni dva důvody – první je ten, že jsem sledoval vaše dnešní vystoupení a uvědomil jsem si, jak beze zbytku jste naplnili sál koncertem, kde hrál Hradišťan bez jakýchkoliv hostů. Navíc na plakátě bylo napsáno „primáš Jura Pavlica“. To slovo primáš mne fascinovalo. Platí k tobě ještě?
Já myslím, že ne. To je setrvačnost, se kterou nemůžeš nic dělat, jako když k Vlastu Redlovi píší písničkář.
Druhá věc byla, že jsem měl pocit, že na rozdíl od všelijakých fúzí, které jsem zažil a kde vždycky najednou přišel ten úžasný záblesk spojení a následný gejzír energie, tentokrát byla celá první půlka jakýmsi poselstvím pokory a čistoty. Alespoň na mne to tak působilo.
Ano, možná to tak šlo vnímat.
Zeptám se ještě jednou a provokativněji: Uspokojuje tě hraní s Hradišťanem?
Uspokojuje, ale v té oblasti, ve které jsme schopni se s Hradišťanem pohybovat. Jistěže nad tím žánrovým vymezením, dejme tomu alternativní hudba, pro mne bude něco, co osobně nadřazuji nad formální hudební znaky, a to je sdělení. To je právě ten pocit, který jsi možná měl. Ale to je moje krédo, které jsem už mnohokrát říkal, že chci aby hudba, kterou dělám, přinášela lidem tři „P“: pohlazení, poznání a poselství.
Normální lidské teplo, čili pohlazení. Informace, tedy, že když se někdo zeptá např. na niněru či historickou souvislost, tak mu normálně seriozně odpovím. Poselství je právě ve filosofii, která by měla být veskrze pozitivní. V tomto směru mne uspokojuje, protože jsem dosáhl toho, co jsem chtěl, ale vím a vyzkoušel jsem si, že ona tři P lze dosáhnout i jinými prostředky, než které má k dispozici Hradišťan. Např. oblastí vážné hudby, ať už sborové nebo komorní tvorby, širokou oblastí různých žánrových fúzí.
Uspokojuje mne tedy to, jakou tvář Hradišťan získal, a jaké funkce naplňuje. Ale někdy se chci vyjádřit jinými prostředky, které mi Hradišťan nemůže poskytnout.
To je další věc. Dnes mne napadlo, že jsi Hradišťan minimalizoval. Pamatuji jej s daleko větším počtem členů, když jeden nepřišel, tak se zas až tak moc nestalo. Dnes už z něj nemůžeš vyndat nic, aniž by to nepřestalo fungovat.
Ano, to je pravda.
Jeden můj kolega, když jsem si rozhovor chystal a chytal názory, mi řekl, že Hradišťan už vlastně dávno nevydal „žádnou řadovou desku“.
Tím mínil co?
World a etno.
Desku z folklorního materiálu. Prostě lidové písničky. Chtěl bys je ještě vůbec natočit?
Jistě. A možná to nebude trvat dlouho. To bych ale teď prozrazoval něco, co zatím moc prozrazovat nechci. Já ale současný boom world music a etno beru s rezervou, protože na tom začíná parazitovat kdekdo, protože se to zrovna nosí. Chybí poučení lidí, co to dělají. Mnohdy neznají zevnitř proces proměn funkcí jednotlivých písní. Vezmou si z toho vždy jen tu estetizující rovinu, což je jistě možné, nakonec i já jsem takových věcí udělal spoustu, ale je to důvod, abych si od toho proudu zachoval odstup. Dál s tím souvisí to, že si myslím, že kulturu jiných etnik obdivujeme často nekriticky a já měl možnost sledovat spoustu mezinárodních festivalů po celém světě. Před dvaceti lety jsem se po nich pohyboval se zuřivostí Egona Ervína Kische. Všechno natočit, zapsat, zaznamenat. Zajímaly mne souvislosti uvnitř té které kultury, tedy právě to, jakou tam má tato konkrétní muzika funkci, a potom i mezietnické vazby, tedy to, že se některé věci vyskytují jak u indiánů, tak v Africe či v Asii. Nebo třeba u Slovanů východních, západních, jižních. Třeba knížka Ludvíka Kuby – Cesty za slovanskou písní, to by všichni měli mít nastudováno. Ne, že teď někdo přijde a řekne: Hele, já jsem teď objevil Sušila, to je báječný zpěvník… Jistě, toho Sušila budou objevovat další a další, a je to dobře, ale je strašně špatně, pokud se takováto úroveň poznání stává normou.
Letos při předávání cen Hudební akademie byla společná kategorie world music a alternativa. Švamberk při té příležitosti poznamenal, že ta kategorie je nesmyslná, protože world music je ve své většině povahou komerční, zatímco alternativa je v principu hledačství, byť za cenu nekomerčnosti. Aneb jaký je tvůj vztah ke kategorii world music, vadí ti, když ji někdo na tvé projekty přilepí?
Před časem mi to nevadilo vůbec, protože ten název měl také nějaký vývoj. Dřív jsem toto označení chápal tak, že nás charakterizuje dobře, protože někdo pochopil, že nejde o jednoduché přebírání moravské cimbálové muziky, ale že jde o něco víc. V té době mne to těšilo. Máš ale pravdu, že význam této kategorie se proměňoval, a i pro mne začíná mít nyní přídech něčeho pejorativního. Chci zůstat u hledání. Být tím, koho se nepodaří definitivně připíchnout jako motýla. Zařazení do škatulky world music jako do obchodního artiklu se všemi z toho plnoucími pro a proti by bylo takové definitivní zařazení. Je to totéž, jako když mě někdo dvacet let zazdíval do folkloru, ale já jsem to, co jsem dělal, chápal v daleko širších souvislostech. Jsem svobodný člověk a chci reagovat svobodně. Je mi jedno, jestli část mé práce bude zařazována tam, či onam.
Od té doby, co jsme spolu dělali poslední velký rozhovor pro Folk & Country, jsi se pro čtenáře profiloval třemi deskami – Yas-Kazem, Skácelem a Dizu, označím-li je krátce.
Do toho ještě byla autorská Missa brevis tedy Malá vánoční mše pro Ars Brunensis Chorus a Brněnský komorní orchestr a dále CD pro Bambini di Praga a Pražskou komorní filharmonii, což jsou asi věci, které nespadají do sféry zájmu F&C. To spadá do okruhu časopisů Hudební rozhledy nebo Harmonie. Podobně pro vás bylo na okraji, když kdysi vyšlo Prší déšť s Emilem Viklickým. A vidíš, dnes už je třeba Honza Spálený pro čtenáře F&C v pohodě. To je dobrá zpráva.
Považuješ ty tři desky za jednu vývojovou linii, nebo jde o dvě či tři různé větve tvého směřování?
Dvě větve. Yas-Kaz je předvoj Mysu dobré naděje. Tak jsem se před pár lety pokoušel hledat etnické vazby. Ačkoliv musím říci, že jsem s tím příliš spokojen nebyl, protože šlo o Japonce žijícího převážně v New Yorku a mám pocit, že mnohem víc než to etnicky japonské tam vnesl právě vlivy všelijakých newyorských fúzí. Hudebních nápadů je na té desce hodně, ale to je jen výsledek zoufalé snahy nahradit absenci něčeho jiného, co jsem tam chtěl mít. Myslím si, že jsem pro to, aby ta deska měla smysl, obětoval i spoustu nápadů a písniček, které jsem mohl uplatnit jinde a líp, třeba Můj milý člověče, blíží se svítání. To by byl sám o sobě námět na symfonii.
Skácel, to je návrat k rodné krajině, do lůna moravské duše a reakce na dobu, která přináší chaos a zmatení hodnot. V návratu k základním věcem – ke smyslu řádu v přírodě i v lidském životě - jsem chtěl prostřednictvím nádherné Skácelovy poezie vyjádřit něco, co jednoznačně osloví vnímavého člověka. To, že jsem při tom využil i jiných výrazových prostředků, je samo sebou. Je to jiná větev.
Mys Dobré naděje je možná trochu symbiózou obou principů. Asi převládá filosofický z toho Skácela, tedy reakce na dnešní dobu, ale s volbou nejrůznějších evropských i afrických hudebních prostředků. Kromě jiného je to také vyjádření k problémům globalizace a regionalizace. Oba tyto trendy jsem chtěl vyjádřit v rovině pozitivní, i když vím, že mají i velice negativní rysy. Pozitivním na globaliziaci je pro mne uvědomění si, že jsme lidé jedné planety, v podstatě stejní od zrození přes dětství a dospělost až po smrt. Na regionalizaci to, že si stále častěji uvědomujeme, že každý kousek odlišnosti kdekoli musí být chráněn, je to výzva k zachování rozmanitosti.
Jiří Moravský Brabec
(Kompletní rozhovor s Jiřím Pavlicou si přečtete v časopise F&C na str. 6-9.)
Přiznávám se, že úvodní otázku jsem měl připravenou už pár dní, ale po dnešním koncertu má ještě jiné odstíny než jsem tušil: Čím je pro tebe v současné době Hradišťan?
Kus života, který jsem s ním prožil, a ten kus života už trvá šestadvacet let. Jedna z muzik, kterou jsem vytvářel, a zároveň něco, co člověku na jednu stranu leccos umožňuje, a na druhou stranu ho to nesmírně svazuje.
Za tu dobu jsme si vytvořili jistou tvář, jistou velkou zásobu dramaturgických počinů a repertoáru, a tak dál. Svazuje mne to už tím, že pokud jsi něco spolubudoval a pak chceš jít dál, musíš se v jisté fázi dostat nad rámec možností, které tu jsou. Hradišťan je pevně zakotvený v kategorii akustických folklorních i alternativních souborů, ale jinam už moc jít nemůže, ono by to bylo i proti smyslu jeho existence. Takže nezbývá než se seberealizovat i mimo rámec této kapely.
Další limit vytvářejí i naši předchůdci v tomto souboru. Jak už to v takových živých organismech bývá, a jak se může stát i nám, přeceňují svoji vlastní dobu a generaci, považují ji za tu nejdůležitější a nejlepší, a tím pádem to, co bylo před nimi a hlavně to, co přišlo po nich, mají tendenci hodnotit kriticky až s despektem. Není to jednoduché. Přiznám se, že se mě hluboce dotknul takový výpad, kdy za mnou přišel při oslavách padesáti let Hradišťanu tanečník, který tam tancoval někdy v roce 1959, a řekl mi: „Ty tyješ z našej slávy, co ty chceš!?“ To se tě dotkne. To nejtěžší, co bylo, byl totiž přechod Hradišťanu z tradičního folklorního souboru na jakýsi otevřený systém, a ten jsem 25 let vytvářel já. Ale to byla od tebe na začátek složitá otázka a možná jsem se v ní zapletl.
Měl jsem pro ni dva důvody – první je ten, že jsem sledoval vaše dnešní vystoupení a uvědomil jsem si, jak beze zbytku jste naplnili sál koncertem, kde hrál Hradišťan bez jakýchkoliv hostů. Navíc na plakátě bylo napsáno „primáš Jura Pavlica“. To slovo primáš mne fascinovalo. Platí k tobě ještě?
Já myslím, že ne. To je setrvačnost, se kterou nemůžeš nic dělat, jako když k Vlastu Redlovi píší písničkář.
Druhá věc byla, že jsem měl pocit, že na rozdíl od všelijakých fúzí, které jsem zažil a kde vždycky najednou přišel ten úžasný záblesk spojení a následný gejzír energie, tentokrát byla celá první půlka jakýmsi poselstvím pokory a čistoty. Alespoň na mne to tak působilo.
Ano, možná to tak šlo vnímat.
Zeptám se ještě jednou a provokativněji: Uspokojuje tě hraní s Hradišťanem?
Uspokojuje, ale v té oblasti, ve které jsme schopni se s Hradišťanem pohybovat. Jistěže nad tím žánrovým vymezením, dejme tomu alternativní hudba, pro mne bude něco, co osobně nadřazuji nad formální hudební znaky, a to je sdělení. To je právě ten pocit, který jsi možná měl. Ale to je moje krédo, které jsem už mnohokrát říkal, že chci aby hudba, kterou dělám, přinášela lidem tři „P“: pohlazení, poznání a poselství.
Normální lidské teplo, čili pohlazení. Informace, tedy, že když se někdo zeptá např. na niněru či historickou souvislost, tak mu normálně seriozně odpovím. Poselství je právě ve filosofii, která by měla být veskrze pozitivní. V tomto směru mne uspokojuje, protože jsem dosáhl toho, co jsem chtěl, ale vím a vyzkoušel jsem si, že ona tři P lze dosáhnout i jinými prostředky, než které má k dispozici Hradišťan. Např. oblastí vážné hudby, ať už sborové nebo komorní tvorby, širokou oblastí různých žánrových fúzí.
Uspokojuje mne tedy to, jakou tvář Hradišťan získal, a jaké funkce naplňuje. Ale někdy se chci vyjádřit jinými prostředky, které mi Hradišťan nemůže poskytnout.
To je další věc. Dnes mne napadlo, že jsi Hradišťan minimalizoval. Pamatuji jej s daleko větším počtem členů, když jeden nepřišel, tak se zas až tak moc nestalo. Dnes už z něj nemůžeš vyndat nic, aniž by to nepřestalo fungovat.
Ano, to je pravda.
Jeden můj kolega, když jsem si rozhovor chystal a chytal názory, mi řekl, že Hradišťan už vlastně dávno nevydal „žádnou řadovou desku“.
Tím mínil co?
World a etno.
Desku z folklorního materiálu. Prostě lidové písničky. Chtěl bys je ještě vůbec natočit?
Jistě. A možná to nebude trvat dlouho. To bych ale teď prozrazoval něco, co zatím moc prozrazovat nechci. Já ale současný boom world music a etno beru s rezervou, protože na tom začíná parazitovat kdekdo, protože se to zrovna nosí. Chybí poučení lidí, co to dělají. Mnohdy neznají zevnitř proces proměn funkcí jednotlivých písní. Vezmou si z toho vždy jen tu estetizující rovinu, což je jistě možné, nakonec i já jsem takových věcí udělal spoustu, ale je to důvod, abych si od toho proudu zachoval odstup. Dál s tím souvisí to, že si myslím, že kulturu jiných etnik obdivujeme často nekriticky a já měl možnost sledovat spoustu mezinárodních festivalů po celém světě. Před dvaceti lety jsem se po nich pohyboval se zuřivostí Egona Ervína Kische. Všechno natočit, zapsat, zaznamenat. Zajímaly mne souvislosti uvnitř té které kultury, tedy právě to, jakou tam má tato konkrétní muzika funkci, a potom i mezietnické vazby, tedy to, že se některé věci vyskytují jak u indiánů, tak v Africe či v Asii. Nebo třeba u Slovanů východních, západních, jižních. Třeba knížka Ludvíka Kuby – Cesty za slovanskou písní, to by všichni měli mít nastudováno. Ne, že teď někdo přijde a řekne: Hele, já jsem teď objevil Sušila, to je báječný zpěvník… Jistě, toho Sušila budou objevovat další a další, a je to dobře, ale je strašně špatně, pokud se takováto úroveň poznání stává normou.
Letos při předávání cen Hudební akademie byla společná kategorie world music a alternativa. Švamberk při té příležitosti poznamenal, že ta kategorie je nesmyslná, protože world music je ve své většině povahou komerční, zatímco alternativa je v principu hledačství, byť za cenu nekomerčnosti. Aneb jaký je tvůj vztah ke kategorii world music, vadí ti, když ji někdo na tvé projekty přilepí?
Před časem mi to nevadilo vůbec, protože ten název měl také nějaký vývoj. Dřív jsem toto označení chápal tak, že nás charakterizuje dobře, protože někdo pochopil, že nejde o jednoduché přebírání moravské cimbálové muziky, ale že jde o něco víc. V té době mne to těšilo. Máš ale pravdu, že význam této kategorie se proměňoval, a i pro mne začíná mít nyní přídech něčeho pejorativního. Chci zůstat u hledání. Být tím, koho se nepodaří definitivně připíchnout jako motýla. Zařazení do škatulky world music jako do obchodního artiklu se všemi z toho plnoucími pro a proti by bylo takové definitivní zařazení. Je to totéž, jako když mě někdo dvacet let zazdíval do folkloru, ale já jsem to, co jsem dělal, chápal v daleko širších souvislostech. Jsem svobodný člověk a chci reagovat svobodně. Je mi jedno, jestli část mé práce bude zařazována tam, či onam.
Od té doby, co jsme spolu dělali poslední velký rozhovor pro Folk & Country, jsi se pro čtenáře profiloval třemi deskami – Yas-Kazem, Skácelem a Dizu, označím-li je krátce.
Do toho ještě byla autorská Missa brevis tedy Malá vánoční mše pro Ars Brunensis Chorus a Brněnský komorní orchestr a dále CD pro Bambini di Praga a Pražskou komorní filharmonii, což jsou asi věci, které nespadají do sféry zájmu F&C. To spadá do okruhu časopisů Hudební rozhledy nebo Harmonie. Podobně pro vás bylo na okraji, když kdysi vyšlo Prší déšť s Emilem Viklickým. A vidíš, dnes už je třeba Honza Spálený pro čtenáře F&C v pohodě. To je dobrá zpráva.
Považuješ ty tři desky za jednu vývojovou linii, nebo jde o dvě či tři různé větve tvého směřování?
Dvě větve. Yas-Kaz je předvoj Mysu dobré naděje. Tak jsem se před pár lety pokoušel hledat etnické vazby. Ačkoliv musím říci, že jsem s tím příliš spokojen nebyl, protože šlo o Japonce žijícího převážně v New Yorku a mám pocit, že mnohem víc než to etnicky japonské tam vnesl právě vlivy všelijakých newyorských fúzí. Hudebních nápadů je na té desce hodně, ale to je jen výsledek zoufalé snahy nahradit absenci něčeho jiného, co jsem tam chtěl mít. Myslím si, že jsem pro to, aby ta deska měla smysl, obětoval i spoustu nápadů a písniček, které jsem mohl uplatnit jinde a líp, třeba Můj milý člověče, blíží se svítání. To by byl sám o sobě námět na symfonii.
Skácel, to je návrat k rodné krajině, do lůna moravské duše a reakce na dobu, která přináší chaos a zmatení hodnot. V návratu k základním věcem – ke smyslu řádu v přírodě i v lidském životě - jsem chtěl prostřednictvím nádherné Skácelovy poezie vyjádřit něco, co jednoznačně osloví vnímavého člověka. To, že jsem při tom využil i jiných výrazových prostředků, je samo sebou. Je to jiná větev.
Mys Dobré naděje je možná trochu symbiózou obou principů. Asi převládá filosofický z toho Skácela, tedy reakce na dnešní dobu, ale s volbou nejrůznějších evropských i afrických hudebních prostředků. Kromě jiného je to také vyjádření k problémům globalizace a regionalizace. Oba tyto trendy jsem chtěl vyjádřit v rovině pozitivní, i když vím, že mají i velice negativní rysy. Pozitivním na globaliziaci je pro mne uvědomění si, že jsme lidé jedné planety, v podstatě stejní od zrození přes dětství a dospělost až po smrt. Na regionalizaci to, že si stále častěji uvědomujeme, že každý kousek odlišnosti kdekoli musí být chráněn, je to výzva k zachování rozmanitosti.
Jiří Moravský Brabec
(Kompletní rozhovor s Jiřím Pavlicou si přečtete v časopise F&C na str. 6-9.)
