Prší. Kapky stékají po tváři a v tmavé noci nerozpoznáš, jestli nejsou slané a milosrdný déšť nezakrývá cosi tichého i vzrušeného uvnitř lidské duše. Není se za co stydět. Cit tančí po špičkách jako bílé chmýří odkvétajících pampelišek. Odletí? V hlubinách hvězd není kam…
Po každém koncertu Jiřího Pavlici a Hradišťanu se v člověku cosi pohne, pootočí, pookřeje, cosi líbezného zacinká na neviditelné struny vibrující od hlavy až k patám, od srdce, do srdce. Sdělení jsou tak křehká a často se dotýkají lidského svědomí. Jako když do potemnělého nebe zasvítí slunce, a na obzoru rozehraje symfonii barev duha. Chceš jít za ní a splynout. Na chvíli? Na pořád? A na kom záleží?
Pane Pavlico, jste citlivý člověk, posel naděje a lásky. Jak se vnitřně vyrovnáváte s protiklady, které v reálném světě vytvářejí právě ony potemnělé mraky?
„Když se ohlédnu na vývoj lidstva, čím dál víc se na přední místa ve všech sférách dostávají predátoři. A homo sapiens jako predátor je nenasytný. Šelma, když ukojí svůj hlad, jde spát, ale diktátor s machiavelistickými sklony chce víc a víc. Mé krédo je žít v harmonii sám se sebou, se svými blízkými, přírodou živou i neživou, a s tím, co je nad námi a co nás přesahuje.“
Tím, co je nad námi, myslíte Boha?
„Ano, v souladu s Pánem Bohem. V obecně filozofické rovině to vypadá krásně, žít v harmonii se všemi, souzní to s křesťanstvím, buddhismem, východními filozofiemi, ale teprve každodennost každého z nás prověří. Může se vedle vás nastěhovat zlý soused, syčák, který bude dělat naschvály, otráví kočičku nebo pejska, krásnou jablůňku na zahradě zalije louhem a ona zahyne. Co teď s tím? Biblicky nastavit tvář pro druhý políček, anebo se vrátit ke starozákonnímu zub za zub, oko za oko? To jsou zkoušky, ve kterých člověk musí obstát. Doufám, že se mi mé krédo daří v osobním životě naplňovat.“
Myslíte, že jsou soudobé morální hodnoty záměrně křiveny?
„Překvapuje mě, proč se tolik lidí nechá snadno ošálit, snadno koupit za požitky, které jim konzumní svět nabízí plnými hrstmi. Ďábla komunismu, který tlačil ideologickou stránku, vystřídal rafinovaný ďábel konzumu. Na druhou stranu věřím na příměr z Exupéryho Citadely, který jsem si možná trošku dofabuloval. Za vládcem přicházejí rádci, prognostici, futurologové a radí mu, co by měl do budoucna udělat a jak. On vyslechne všechny ty chytré hlavy, které mají v představách jasno a jako moudrý vladař praví: Cožpak vy, bláhoví, nevíte, že karavanu kráčející pouští může přepadnout ve vteřině písečná bouře, smete stopy za vámi i cestu před vámi? Pokaždé si na to vzpomenu, když se stane něco nečekaného, tsunami v Tichomoří, vybuchne sopka, zvedne se silný vítr, sjede blesk z čistého nebe, zkrátka když nastane něco, co náhle změní chod jedince nebo společnosti. Naráz tu není, co bylo, anebo naopak, naráz tu je, co nebylo. To jsou pro mě vteřiny křehké, zázraky našeho bytí. Nad nimi stojím v údivu. Občas se na koncertech nahlas zamýšlím nad tím, jakou planetu zanecháme našim dětem. Přišel za mnou jednou jeden pán a položil mi otázku, jestli uvažuji také nad tím, jaké děti zanecháme své planetě. Docela mě dostal, protože o tom jsem nepochyboval. Přemýšlel jsem, a musel mu dát zapravdu. Nenasytnost dospělých dává špatné vzory dětem.“
Kam unikáte do ticha, když chcete být sám?
„Jsem pořád mezi lidmi, to mě přivedlo k tomu, že se i uprostřed hlučícího davu umím uzavřít a mít své ticho. To umím. Stejně, jako umím usnout na rockovém koncertu. Unikám společenským akcím, na ně si nepotrpím. Považuji za totální ztrátu času se někde formálně ukazovat. Jsem spokojený, když můžu tvořit, být někomu prospěšný. Neříkám sloužit, ale být prospěšný, ať už na jevišti anebo mezi nejbližšími v rodině. To mě naplňuje uspokojením, tam nelituji vteřiny, hodiny, dne.“
Ani dříve jste se mezi celebritami ukazovat nechtěl?
„Ne. Tuto povahu mám po mamince, ona si na to také nepotrpěla. Kdyby žila, byla by šťastná z každého mého úspěchu, ne kvůli sobě, ale kvůli mně, ona byla velký dobrodinec. Jak se říká, největší radost mají rodiče, když jsou šťastné jejich děti. Živit se celebritováním je totální ztráta času. Za největší smutek považuji, když něčemu věnuji čas a ono to nemá smysl. Je to čas, který nezformuje svůj plod. To se může stát i jinak, když se nepovede koncert, když nedám lidem to, čeho bych měl být schopen. A že za mnou přijde pět, deset lidí a budou mě plácat po rameni, je možné, oni to třeba nepoznali, ale já vím, že něco nebylo v pořádku.“
Protože jdete do hloubky a moc dobře víte, že každý máme svůj čas.
„To je jedna z mála spravedlností.“
Když vyjdete večer ven, hledáte na nebi svou hvězdu? Na to vám čas zbývá?
„Narodil jsem se na vesnici a vždycky jsem měl k přírodě blízko. Náš domek stál poslední v řadě, kolem jen trávníky, pole, aleje, řeka Morava a lužní lesy. A ještě zahrada, kterou jsme mívali. Otevřel jsem vrata od stodoly a byl jsem venku, honil jsem zajíce, lovil vrány, což se mi nikdy naštěstí nepodařilo. Potřeba kontaktu s přírodou rostla se mnou a nikdy mě neopustila. Kdyby bylo jenom na mně, nikam bych nejezdil a žil na naší zahradě, kde máme vzrostlé stromy. V tomhle si notujeme s manželkou. Nemám touhu cestovat jenom proto, abych mohl říct, byl jsem tam. To mě neláká. Na Kanárech fouká od Atlantiku a je tam zima, pokud se právě nevyhříváte na dunách, které jsou na všech reklamních fotografiích, anebo se nekoupete u hotelu. V Karibiku jsou žraloci, Indický oceán z východní strany Afriky je krásný, ale musíte se kilometr brodit v pár centimetrech vody, než se dostanete do hloubky, a tam jsou zase žraloci a já se jich bojím. Nejsem lovec. S kapelou jsme navštívili hodně zemí světa, ale soukromě jsem nikdy do exotiky nikam nejel ani neletěl. Skoro jsem si říkal, že bych se rouhal. Až na kratší poznávací výlety s rodinou, aby děti poznaly Evropu – Paříž, Řím, Londýn, Brusel. Letos ale udělám výjimku. Rád bych rodině ukázal jižní Afriku, kam jsem opakovaně jezdil pracovně za mým kamarádem, muzikantem Dizu Plaatjiesem, a která mě okouzlila nádhernou přírodou a kulturou.“
Na Altaji jste byl?
„Zvali mě mnohokrát, ale nebyl. Hudební skupinu z Altaje jsem si vybral na Dnech altajské kultury v Rusku. Dostali oficiální pozvání do Prahy a byla s nimi krásná spolupráce. Přiznávám, že jsem měl chvilkové pokušení tam letět, ale k vlastní práci a k vlastnímu růstu jsem to tehdy v podstatě nepotřeboval.“
Myslela jsem, jestli jste se tam nechtěl setkat se starověrci.
„Tak daleko jsem nezašel. Ale mám jednu příhodu, která se mi s Altajci skutečně stala. Tehdy jsem měl problém s hlasem a bylo utrpením nevědět, jestli vydám nebo nevydám hlásku. Muzikanti Urmat a Amyr mi nabídli, že mě očistí jejich bylinami. Byli jsme v hotelu v Telči, zamčeni, mumlali způsobem jejich hrdelního zpěvu, různě mě okuřovali.“
Hlas se vám vrátil?
„Myslím, že to nezafungovalo.“
Věřil jste jim?
„Byl jsem ostražitý, neuměl jsem se uvolnit a podvolit. Zajímavá zkušenost. Nikdy jsem ji nikomu nevyprávěl. Vlastně jsem zažil ještě jedno dotýkání se jiných dimenzí, a to v souvislosti s žítkovskými bohyněmi. “
Byl jste u Irmy Gabrhelové?
„Ne, ta už byla v té době hodně stará. My jsme byli u ženy, která již nepatřila k nejtradičnějším bohyním, ale jisté magické techniky praktikovala. Připravovali jsme tehdy s dramaturgyní ostravské televize Naďou Urbáškovou putování moravskoslezskou krajinou, vybírali jsme lokality, které jsme se snažili uchopit, pochopit a divákům předat genia loci toho kterého místa. Mapovali jsme oblasti od Hostýnu až po Lanžhot. Na Kopanicích jsme jedno zastavení chtěli udělat u bohyní, když bohyňovaly. Neříkaly, že čarují, ale že bohyňují.“
Četla jsem knihu Žítkovské čarování Jiřího Jilíka a byla na jeho besedě.
„Jiřího Jilíka znám dobře, myslím, že k bohyním skutečně chodil. Ale dlouhodobý, vědecký výzkum u bohyní dělala Dáša Pintířová Dobšovičová, mimochodem kolegyně mé ženy z Ústavu evropské etnologie Masarykovy univerzity v Brně, která zachytila mnohé reálie o bohyních i jejich bohyňování v autentické podobě. Ale vraťme se zpátky k našemu putování s Naďou Urbáškovou mrazivým únorovým dnem. Moravské Kopanice, to jsou samoty, a my nevěděli, kde bohyni hledat. Zašli jsme do hospody, aby nám poradili, kterým směrem se máme vydat. Začalo se smrákat. Když neslyšíte zvuky města, hnědouhelných dolů, jako u vás v Litvínově, v podvečerní stmívající se přírodě je absolutní klid. Psi z dálky na nás reagovali ze všech stran, i když nám pod nohama zapraskala třeba jen slabá větvička. Cestou jsme se rozhodovali, jestli sehrajeme roli klientů a požádáme o radu při bohyňování, anebo jestli vybalíme na rovinu, že jsme z televize a chceme poprosit o rozhovor na kameru. Když jsme vycházeli od hospody, byli jsme rozhodnuti pro první variantu, ale čím víc jsme se blížili k její chalupě, čím víc psi výstražně štěkali a čím víc se smrákalo, odvahu předstírat, šidit, lhát jsme ztráceli. Přišla nám otevřít s osobitým výrazem ve tváři. Čo bysce potrebovali? Len pojce dalej. Vstoupili jsme do její…“
Světničky.
„Ano, světničky, dá se to tak říct. A čo vás trápi? Podívali jsme se s Naďou na sebe a řekli všechno popravdě. V tu chvíli pochopila, že nežádáme o pomoc. Přestala uplatňovat roli s magickými schopnostmi a nám bylo jasné, že ztrácíme příležitost zachytit ono velké tajemství. Cosi nám napovídalo, že nebude chtít, abychom s ní natočili rozhovor na kameru. Předtucha se vyplnila. Dáce si aspoň kafé? Otevřela dveře do vedlejší místnosti, zavolala na manžela, který se právě díval na televizi Nova. Kouzlo se rozplynulo.“
Novu jste si přidal, aby vypravování bylo zajímavější.
„Nepřidal, fakt. Vzal jsem vám iluze, že? Přinesla kávu, bavili jsme se o praktikách, o zaříkávání, jestli lije olovo, věští ze sedliny kávy. Dál jsme se nedostali. Začala povídat o tom, jak někdo z rodiny pracuje na Žítkové, jaké je tam špatné spojení. Řeči šly úplně mimo. Nechtěla se stát turistickou atrakcí.“
Když jste neměl otázku na bohyni, niterné hovory s Bohem vedete?
„To ano.“
Tam nemáte strach?
„Tam nemám strach. Myslím, že poznám, kdy má člověk čisto, zameteno, ufoukáno před prahem i v sobě, pak napojení funguje. Ale když ufoukáno není, funguje méně. Mám také pořadník lidí, na které myslívám. S těmi, kde byl vztah intenzivnější, vedu komunikaci intenzivněji.“
Pořadí měníte?
„Neměním.“
A kdo je první?
„Maminka a tatínek, po Pánu Bohu.“
Na jakém místě máte sám sebe ve svém pořadí?
„Tam o mě nejde.“
Jak to, že ne?
„Myslel jsem pořadí lidí, kteří už nežijí.“
Zpíváte spoustu niterných textů, které se vás musejí dotýkat, i když je zpíváte večer co večer.
„Vždycky se snažím, abych věděl, co zpívám, proč to zpívám a aby v písničkách byl přenos energie. Samozřejmě, když zpívám Modlitbu za vodu po tisící, je těžké přenos energie udržet jako na začátku, ale ta písnička za to nemůže. Pořád ji mám rád. Přesto mám své osobní favority, do kterých jsem vložil hodně intimních rovin.“
Mým favoritem je Účtování na vesmírných kontech, ale je těžké v repertoáru Hradišťanu určovat pořadí. Hned mě napadá písnička jiná a další. Svěříte mi ty vaše nejoblíbenější?
„Účtování na vesmírných kontech mám hodně rád, asi nejraději. Pak Poslední list se třese na platanu, píseň Chvíli, kterou jsem napsal, když zemřela maminka. Myslím hudbu, verše jsou Jana Skácela. Nevím proč, ale nikdy mi nezevšedněl Sonet o lásce a modrém portugalu. Je to píseň babího léta, předzvěst nastávajícího podzimu. A já jsem člověk podzimního období. Ale lidé samozřejmě chtějí slyšet i jiné písně. Program stavím podle toho, v jakém prostředí hrajeme a při jaké příležitosti. Jinak hrajeme v kostele, jinak na středověké tvrzi, jinak při open air festivalech, jinak v kulturáku. Jinak hrajeme za parného léta, jinak v adventu, jinak na jaře, jinak na podzim o dušičkách.“
Držíte se rytmu přírody?
„Ano držím. Celé CD O slunovratu je zachycení jara, léta, podzimu a zimy nejenom v rámci ročního koloběhu, ale v rámci lidského života. Etapy jsou ve své podstatě totožné.“
A to nám dává odpověď na otázku, zda existuje smrt.
„No …….
V devadesátých letech jsem dělal muziku k inscenaci Oráč a Smrt. Jan z Teplé je autorem nádherného, přenádherného textu, kde je o smrti tolik otázek a odpovědí. Smrt hrála Jitka Molavcová, Oráče Alfred Strejček. Zemřela mu mladá žena, kterou neskonale miloval a on, živá bytost, vedl disputaci se Smrtí, zda je spravedlivá nebo nespravedlivá. Osočoval ji, proč udělala to či ono. A Smrt na všechno argumentovala. Vybavil jsem si teď velkou moudrost bývalého kolegy, legendy brněnského rozhlasu, folkloristy a hudebníka Jaromíra Nečase. I v pokročilém věku byl stále aktivní, měl nové a nové nápady. Dožil se devadesáti tří let. Požádal jsem ho, aby mi prozradil tajemství své svěžesti. A on mi řekl: zachovat rytmus a ubrat plyn. Hodně jsem o tom přemýšlel, měl svatou pravdu. S léty přicházejí situace, kdy už nemůžete na plný plyn. Zachovat rytmus znamená stále pracovat, ale zvolnit krok. Nadchází čas, abych si tuhle moudrost znovu uvědomoval.“
Abyste zvolnil?
„Abych zvolnil. Je toho hodně a já jsem stále větší perfekcionista, nechci pustit věci s tím, to je dobrý a tak. Pak všechno dlouho trvá. Vůbec netuším, jak jsem v pětadvaceti mohl stíhat, co jsem stíhal. Netuším, jak jsem mohl v jednom roce 1994 natočit čtyři CD a každé jiné. Nechápu. Prostě nevím.“
K volnějšímu tempu svým předurčením vybízí adventní čas. Pro vás ale znamená možná největší pracovní nápor.
„Advent je, měl by být, časem ztišení, zklidnění, usebrání, rozjímání, časem naděje a očekávání příchodu betlémského světla. Kondicionál „měl by být“ jsem použil záměrně, protože ve svém historickém vývoji jsme se my, lidé, dostali do stadia, kdy přípravu na vrcholný svátek vnímáme zejména v materiální rovině, abychom měli co jíst a měli všeho dostatek. Současně se utíkáme anebo se chceme utíkat do světa idealistického, kdy všichni, anebo aspoň převážné procento populace, jihne. A k tomu, aby zjihli ještě víc, potřebují ty, kteří jsou skrze umění schopni v duších pootevírat třinácté komnaty. Jsme ve dvojím ohni. Smysl našich koncertů je právě v tom, abychom pomáhali otevírat srdce k duchovnějším rozměrům. Na druhou stranu jsme od 1. do 22. prosince měli někdy až dvacet pět koncertů. Dnes už to neděláme, necháváme si dny volna a začínáme už v listopadu. Ale i tak nastává vnitřní rozpor. Mám-li v čase adventním odehrát takový počet koncertů, musím se připravit a nalézt v sobě vnitřní sílu.“
Dárky nakupujete už v září?
„Je to hrozné, ale na to sílu nemám. Když jsem pobýval v cizině a cvrnklo mi něco do nosu, tak ano, ale jinak vše zvládá moje žena. Maminky asi dovedou vše pečlivě zorganizovat. Já pak na to rád finančně přispěji, zařídím, co je třeba, ale nápad, abych něco sám vymyslel, fakt nemám.“
Vkládáte svou vnitřní sílu jinam.
„Vkládám ji do vesmíru všem.“
Máte přání, které můžete vyslovit nahlas?
„Abych byl zdravý a všichni kolem byli zdraví, ostatní hodně záleží na nás. Opět se dostávám ke vztahům. Když budeme na těle i na duchu zdraví, když nás nic nebolí, když nás nebolí koleno a když nás nebolí srdce z toho, že nám někdo ublížil anebo my někomu, pak může vše plynule fungovat a pak se můžeme radovat, být v harmonii se vším.“
Zákon rezonance?
„Ještě, aby ho obdobně vnímali i ostatní lidé. Aby se nepřeli, nesoutěžili, kdo má víc a kdo bude první. Kdysi jsem sportoval. Dokonce závodně, jako dorostenec jsem hrál ligu a byl jsem v širším juniorském výběru v odbíjené, což určitě nebylo dobré na houslistické prsty. Pochopitelně jsme se účastnili různých soutěží. Cítil jsem se provinile, když jsem měl vyhrát. Stejně tak jsem nikdy nešel do žádné poroty. Jednou jedinkrát. Bylo mi dvacet, jednadvacet, druhý rok na fakultě, strašně chytrý, že? Hodnotil jsem nějaké přehrávky amatérů a tehdy jsem muzikantům, kterým nešlo o víc, než si zahrát na zábavě a mít o deset korun navíc, podle pravdy sdělil svůj názor. A oni kvůli mému hodnocení vyšší třídu na přehrávkách nedostali. Přišel jsem domů, rozhodnutí se mi v hlavě rozleželo a mé svědomí mi kladlo otázky proč, z jakého důvodu? Tak jsem se vnitřně trápil, že jsem se zapřísáhl a zařekl, že už nikdy v životě do žádné poroty nepůjdu, a taky jsem nešel. S výjimkou jednoho polského folklorního festivalu, kam pozvali do poroty mou ženu a já ji doprovázel. Přemluvili mě také, ale tam naštěstí o nic nešlo. Jinak skutečně nikdy víc. Natož abych šel do poroty, kde soutěží děti. Uvědomil jsem si velmi silně, že kdyby mě Pán Bůh chtěl potrestat, udělá mě soudcem. Abych trpěl. Strašně bych trpěl, kdybych měl rozsoudit, jestli člověk je vinný nebo ne, natož mu udělit nějaký trest. Jednou mě vyslali na školení rozhlasových řídích pracovníků do Liberce. Nedokázal jsem pochopit ani bod číslo jedna, kde stálo: zaměstnej všechny kolem, rozděl práci a jenom kontroluj a hodnoť. Takže jsem nikdy o řídícího pracovníka neusiloval. A když mi nabízeli, abych kandidoval do senátorských i jiných funkcí, všem jsem se omluvil, doufám, že slušně. Nemám v sobě rvavost predátorů.“
Krásným obloukem se vracíme na začátek našeho rozhovoru.
„Forma je velmi dobrá věc. V hudebních kompozicích si na formu potrpím. Mám ji rád. Jsou zákonitosti, které vycházejí z přírody. Posluchač neví, proč tak fungují, ale já jsem přesvědčen, že vím. Forma skladby může být různá. Když hodíte kámen, má svoji křivku. Neletí zpříma jako plachťák. Stoupá a pak padne. Právě tak jsou stavěny některé skladby. Po gradaci jdou rychle dolů, aby měly konec. Když někdo tuto zákonitost poruší, v písničce vám cosi chybí. Buď vás nudí svojí rozvláčností, nebo se v opačném případě zdá useknutá. Někdy může být zajímavá právě tím, že zákonitost porušila, ale pak může jít o „schválnost“, upozorňování na sebe, jak jsem dobrý, jak jsem dokázal překvapit. V umění obecně žijeme v době, která se soustředí právě na to, aby jenom překvapovala, strhávala pozornost, šokovala. A to je proti přírodě. Já nikdy nemůžu být ten, který bude trhat příčky hitparád, mě o to nejde. My hrajeme písničky, které lidi obšťastňují, a doufám i posilují. To je protipól oné nablýskanosti a úspěšnosti.“
Třeba je dobře, že protipóly stojí kontrastně proti sobě a jeden výrazně přehlušuje ten druhý. Jsou nastaveným zrcadlem, které dospěje k pochopení.
„Zlé je vždycky k něčemu dobré, ale jestli to ve výsledku povede k tomu, aby se lidé naučili dívat srdcem? Až se člověk naučí dívat srdcem, dospěje do vyššího stádia existence, s vesmírem splyne.“
Bylinkový čaj v konvici dávno vychladl, i tak ho dopíjíme. Nenechávat zbytky je dobrá vlastnost, neodpustil si poznámku mimo diktafon Jiří Pavlica.
Rozhovor jsme nahrávali v adventním čase. Hradišťan vydal nové CD Pozdraveno budiž světlo. Vstoupila jsem do nejvypjatějšího období předvánoční šňůry koncertů. Právě na nich jsem si znovu potvrdila, že Jiří Pavlica nestaví pomyslné mosty jen mezi hudebními žánry, ale spojuje také odlišná náboženství. Hradišťan vystupuje nejen v kulturních domech, divadlech, arénách, hradech, tvrzích, ale rozsévá pravdu a lásku v kostele katolickém stejně, jako v evangelickém, židovské synagoze, u benediktinů, salesiánů i dalších. A tak, bez rozdílu víry, která stejně jen jedna jest, promlouvá do lidských srdcí a zve je k niterné sounáležitosti.
…Prší. Kapky jako korálky z not vplétají se do snáře a za víčky šerosvitu rozpoznáš, jestli se ti zdají. Milosrdná píseň otevírá cosi skutečného v nás.
Autorka: Radka Slížová
Poděkování Jiřímu Jilíkovi a Lýdii Gabrhelové, vnučce Irmy Gabrhelové, za překlad čtyř vět bohyně do autentického dialektu.
Vyšlo: 9.2.2018 na webu Vůně světla
Pane Pavlico, jste citlivý člověk, posel naděje a lásky. Jak se vnitřně vyrovnáváte s protiklady, které v reálném světě vytvářejí právě ony potemnělé mraky?
„Když se ohlédnu na vývoj lidstva, čím dál víc se na přední místa ve všech sférách dostávají predátoři. A homo sapiens jako predátor je nenasytný. Šelma, když ukojí svůj hlad, jde spát, ale diktátor s machiavelistickými sklony chce víc a víc. Mé krédo je žít v harmonii sám se sebou, se svými blízkými, přírodou živou i neživou, a s tím, co je nad námi a co nás přesahuje.“
Tím, co je nad námi, myslíte Boha?
„Ano, v souladu s Pánem Bohem. V obecně filozofické rovině to vypadá krásně, žít v harmonii se všemi, souzní to s křesťanstvím, buddhismem, východními filozofiemi, ale teprve každodennost každého z nás prověří. Může se vedle vás nastěhovat zlý soused, syčák, který bude dělat naschvály, otráví kočičku nebo pejska, krásnou jablůňku na zahradě zalije louhem a ona zahyne. Co teď s tím? Biblicky nastavit tvář pro druhý políček, anebo se vrátit ke starozákonnímu zub za zub, oko za oko? To jsou zkoušky, ve kterých člověk musí obstát. Doufám, že se mi mé krédo daří v osobním životě naplňovat.“
Myslíte, že jsou soudobé morální hodnoty záměrně křiveny?
„Překvapuje mě, proč se tolik lidí nechá snadno ošálit, snadno koupit za požitky, které jim konzumní svět nabízí plnými hrstmi. Ďábla komunismu, který tlačil ideologickou stránku, vystřídal rafinovaný ďábel konzumu. Na druhou stranu věřím na příměr z Exupéryho Citadely, který jsem si možná trošku dofabuloval. Za vládcem přicházejí rádci, prognostici, futurologové a radí mu, co by měl do budoucna udělat a jak. On vyslechne všechny ty chytré hlavy, které mají v představách jasno a jako moudrý vladař praví: Cožpak vy, bláhoví, nevíte, že karavanu kráčející pouští může přepadnout ve vteřině písečná bouře, smete stopy za vámi i cestu před vámi? Pokaždé si na to vzpomenu, když se stane něco nečekaného, tsunami v Tichomoří, vybuchne sopka, zvedne se silný vítr, sjede blesk z čistého nebe, zkrátka když nastane něco, co náhle změní chod jedince nebo společnosti. Naráz tu není, co bylo, anebo naopak, naráz tu je, co nebylo. To jsou pro mě vteřiny křehké, zázraky našeho bytí. Nad nimi stojím v údivu. Občas se na koncertech nahlas zamýšlím nad tím, jakou planetu zanecháme našim dětem. Přišel za mnou jednou jeden pán a položil mi otázku, jestli uvažuji také nad tím, jaké děti zanecháme své planetě. Docela mě dostal, protože o tom jsem nepochyboval. Přemýšlel jsem, a musel mu dát zapravdu. Nenasytnost dospělých dává špatné vzory dětem.“
Kam unikáte do ticha, když chcete být sám?
„Jsem pořád mezi lidmi, to mě přivedlo k tomu, že se i uprostřed hlučícího davu umím uzavřít a mít své ticho. To umím. Stejně, jako umím usnout na rockovém koncertu. Unikám společenským akcím, na ně si nepotrpím. Považuji za totální ztrátu času se někde formálně ukazovat. Jsem spokojený, když můžu tvořit, být někomu prospěšný. Neříkám sloužit, ale být prospěšný, ať už na jevišti anebo mezi nejbližšími v rodině. To mě naplňuje uspokojením, tam nelituji vteřiny, hodiny, dne.“
Ani dříve jste se mezi celebritami ukazovat nechtěl?
„Ne. Tuto povahu mám po mamince, ona si na to také nepotrpěla. Kdyby žila, byla by šťastná z každého mého úspěchu, ne kvůli sobě, ale kvůli mně, ona byla velký dobrodinec. Jak se říká, největší radost mají rodiče, když jsou šťastné jejich děti. Živit se celebritováním je totální ztráta času. Za největší smutek považuji, když něčemu věnuji čas a ono to nemá smysl. Je to čas, který nezformuje svůj plod. To se může stát i jinak, když se nepovede koncert, když nedám lidem to, čeho bych měl být schopen. A že za mnou přijde pět, deset lidí a budou mě plácat po rameni, je možné, oni to třeba nepoznali, ale já vím, že něco nebylo v pořádku.“
Protože jdete do hloubky a moc dobře víte, že každý máme svůj čas.
„To je jedna z mála spravedlností.“
Když vyjdete večer ven, hledáte na nebi svou hvězdu? Na to vám čas zbývá?
„Narodil jsem se na vesnici a vždycky jsem měl k přírodě blízko. Náš domek stál poslední v řadě, kolem jen trávníky, pole, aleje, řeka Morava a lužní lesy. A ještě zahrada, kterou jsme mívali. Otevřel jsem vrata od stodoly a byl jsem venku, honil jsem zajíce, lovil vrány, což se mi nikdy naštěstí nepodařilo. Potřeba kontaktu s přírodou rostla se mnou a nikdy mě neopustila. Kdyby bylo jenom na mně, nikam bych nejezdil a žil na naší zahradě, kde máme vzrostlé stromy. V tomhle si notujeme s manželkou. Nemám touhu cestovat jenom proto, abych mohl říct, byl jsem tam. To mě neláká. Na Kanárech fouká od Atlantiku a je tam zima, pokud se právě nevyhříváte na dunách, které jsou na všech reklamních fotografiích, anebo se nekoupete u hotelu. V Karibiku jsou žraloci, Indický oceán z východní strany Afriky je krásný, ale musíte se kilometr brodit v pár centimetrech vody, než se dostanete do hloubky, a tam jsou zase žraloci a já se jich bojím. Nejsem lovec. S kapelou jsme navštívili hodně zemí světa, ale soukromě jsem nikdy do exotiky nikam nejel ani neletěl. Skoro jsem si říkal, že bych se rouhal. Až na kratší poznávací výlety s rodinou, aby děti poznaly Evropu – Paříž, Řím, Londýn, Brusel. Letos ale udělám výjimku. Rád bych rodině ukázal jižní Afriku, kam jsem opakovaně jezdil pracovně za mým kamarádem, muzikantem Dizu Plaatjiesem, a která mě okouzlila nádhernou přírodou a kulturou.“
Na Altaji jste byl?
„Zvali mě mnohokrát, ale nebyl. Hudební skupinu z Altaje jsem si vybral na Dnech altajské kultury v Rusku. Dostali oficiální pozvání do Prahy a byla s nimi krásná spolupráce. Přiznávám, že jsem měl chvilkové pokušení tam letět, ale k vlastní práci a k vlastnímu růstu jsem to tehdy v podstatě nepotřeboval.“
Myslela jsem, jestli jste se tam nechtěl setkat se starověrci.
„Tak daleko jsem nezašel. Ale mám jednu příhodu, která se mi s Altajci skutečně stala. Tehdy jsem měl problém s hlasem a bylo utrpením nevědět, jestli vydám nebo nevydám hlásku. Muzikanti Urmat a Amyr mi nabídli, že mě očistí jejich bylinami. Byli jsme v hotelu v Telči, zamčeni, mumlali způsobem jejich hrdelního zpěvu, různě mě okuřovali.“
Hlas se vám vrátil?
„Myslím, že to nezafungovalo.“
Věřil jste jim?
„Byl jsem ostražitý, neuměl jsem se uvolnit a podvolit. Zajímavá zkušenost. Nikdy jsem ji nikomu nevyprávěl. Vlastně jsem zažil ještě jedno dotýkání se jiných dimenzí, a to v souvislosti s žítkovskými bohyněmi. “
Byl jste u Irmy Gabrhelové?
„Ne, ta už byla v té době hodně stará. My jsme byli u ženy, která již nepatřila k nejtradičnějším bohyním, ale jisté magické techniky praktikovala. Připravovali jsme tehdy s dramaturgyní ostravské televize Naďou Urbáškovou putování moravskoslezskou krajinou, vybírali jsme lokality, které jsme se snažili uchopit, pochopit a divákům předat genia loci toho kterého místa. Mapovali jsme oblasti od Hostýnu až po Lanžhot. Na Kopanicích jsme jedno zastavení chtěli udělat u bohyní, když bohyňovaly. Neříkaly, že čarují, ale že bohyňují.“
Četla jsem knihu Žítkovské čarování Jiřího Jilíka a byla na jeho besedě.
„Jiřího Jilíka znám dobře, myslím, že k bohyním skutečně chodil. Ale dlouhodobý, vědecký výzkum u bohyní dělala Dáša Pintířová Dobšovičová, mimochodem kolegyně mé ženy z Ústavu evropské etnologie Masarykovy univerzity v Brně, která zachytila mnohé reálie o bohyních i jejich bohyňování v autentické podobě. Ale vraťme se zpátky k našemu putování s Naďou Urbáškovou mrazivým únorovým dnem. Moravské Kopanice, to jsou samoty, a my nevěděli, kde bohyni hledat. Zašli jsme do hospody, aby nám poradili, kterým směrem se máme vydat. Začalo se smrákat. Když neslyšíte zvuky města, hnědouhelných dolů, jako u vás v Litvínově, v podvečerní stmívající se přírodě je absolutní klid. Psi z dálky na nás reagovali ze všech stran, i když nám pod nohama zapraskala třeba jen slabá větvička. Cestou jsme se rozhodovali, jestli sehrajeme roli klientů a požádáme o radu při bohyňování, anebo jestli vybalíme na rovinu, že jsme z televize a chceme poprosit o rozhovor na kameru. Když jsme vycházeli od hospody, byli jsme rozhodnuti pro první variantu, ale čím víc jsme se blížili k její chalupě, čím víc psi výstražně štěkali a čím víc se smrákalo, odvahu předstírat, šidit, lhát jsme ztráceli. Přišla nám otevřít s osobitým výrazem ve tváři. Čo bysce potrebovali? Len pojce dalej. Vstoupili jsme do její…“
Světničky.
„Ano, světničky, dá se to tak říct. A čo vás trápi? Podívali jsme se s Naďou na sebe a řekli všechno popravdě. V tu chvíli pochopila, že nežádáme o pomoc. Přestala uplatňovat roli s magickými schopnostmi a nám bylo jasné, že ztrácíme příležitost zachytit ono velké tajemství. Cosi nám napovídalo, že nebude chtít, abychom s ní natočili rozhovor na kameru. Předtucha se vyplnila. Dáce si aspoň kafé? Otevřela dveře do vedlejší místnosti, zavolala na manžela, který se právě díval na televizi Nova. Kouzlo se rozplynulo.“
Novu jste si přidal, aby vypravování bylo zajímavější.
„Nepřidal, fakt. Vzal jsem vám iluze, že? Přinesla kávu, bavili jsme se o praktikách, o zaříkávání, jestli lije olovo, věští ze sedliny kávy. Dál jsme se nedostali. Začala povídat o tom, jak někdo z rodiny pracuje na Žítkové, jaké je tam špatné spojení. Řeči šly úplně mimo. Nechtěla se stát turistickou atrakcí.“
Když jste neměl otázku na bohyni, niterné hovory s Bohem vedete?
„To ano.“
Tam nemáte strach?
„Tam nemám strach. Myslím, že poznám, kdy má člověk čisto, zameteno, ufoukáno před prahem i v sobě, pak napojení funguje. Ale když ufoukáno není, funguje méně. Mám také pořadník lidí, na které myslívám. S těmi, kde byl vztah intenzivnější, vedu komunikaci intenzivněji.“
Pořadí měníte?
„Neměním.“
A kdo je první?
„Maminka a tatínek, po Pánu Bohu.“
Na jakém místě máte sám sebe ve svém pořadí?
„Tam o mě nejde.“
Jak to, že ne?
„Myslel jsem pořadí lidí, kteří už nežijí.“
Zpíváte spoustu niterných textů, které se vás musejí dotýkat, i když je zpíváte večer co večer.
„Vždycky se snažím, abych věděl, co zpívám, proč to zpívám a aby v písničkách byl přenos energie. Samozřejmě, když zpívám Modlitbu za vodu po tisící, je těžké přenos energie udržet jako na začátku, ale ta písnička za to nemůže. Pořád ji mám rád. Přesto mám své osobní favority, do kterých jsem vložil hodně intimních rovin.“
Mým favoritem je Účtování na vesmírných kontech, ale je těžké v repertoáru Hradišťanu určovat pořadí. Hned mě napadá písnička jiná a další. Svěříte mi ty vaše nejoblíbenější?
„Účtování na vesmírných kontech mám hodně rád, asi nejraději. Pak Poslední list se třese na platanu, píseň Chvíli, kterou jsem napsal, když zemřela maminka. Myslím hudbu, verše jsou Jana Skácela. Nevím proč, ale nikdy mi nezevšedněl Sonet o lásce a modrém portugalu. Je to píseň babího léta, předzvěst nastávajícího podzimu. A já jsem člověk podzimního období. Ale lidé samozřejmě chtějí slyšet i jiné písně. Program stavím podle toho, v jakém prostředí hrajeme a při jaké příležitosti. Jinak hrajeme v kostele, jinak na středověké tvrzi, jinak při open air festivalech, jinak v kulturáku. Jinak hrajeme za parného léta, jinak v adventu, jinak na jaře, jinak na podzim o dušičkách.“
Držíte se rytmu přírody?
„Ano držím. Celé CD O slunovratu je zachycení jara, léta, podzimu a zimy nejenom v rámci ročního koloběhu, ale v rámci lidského života. Etapy jsou ve své podstatě totožné.“
A to nám dává odpověď na otázku, zda existuje smrt.
„No …….
V devadesátých letech jsem dělal muziku k inscenaci Oráč a Smrt. Jan z Teplé je autorem nádherného, přenádherného textu, kde je o smrti tolik otázek a odpovědí. Smrt hrála Jitka Molavcová, Oráče Alfred Strejček. Zemřela mu mladá žena, kterou neskonale miloval a on, živá bytost, vedl disputaci se Smrtí, zda je spravedlivá nebo nespravedlivá. Osočoval ji, proč udělala to či ono. A Smrt na všechno argumentovala. Vybavil jsem si teď velkou moudrost bývalého kolegy, legendy brněnského rozhlasu, folkloristy a hudebníka Jaromíra Nečase. I v pokročilém věku byl stále aktivní, měl nové a nové nápady. Dožil se devadesáti tří let. Požádal jsem ho, aby mi prozradil tajemství své svěžesti. A on mi řekl: zachovat rytmus a ubrat plyn. Hodně jsem o tom přemýšlel, měl svatou pravdu. S léty přicházejí situace, kdy už nemůžete na plný plyn. Zachovat rytmus znamená stále pracovat, ale zvolnit krok. Nadchází čas, abych si tuhle moudrost znovu uvědomoval.“
Abyste zvolnil?
„Abych zvolnil. Je toho hodně a já jsem stále větší perfekcionista, nechci pustit věci s tím, to je dobrý a tak. Pak všechno dlouho trvá. Vůbec netuším, jak jsem v pětadvaceti mohl stíhat, co jsem stíhal. Netuším, jak jsem mohl v jednom roce 1994 natočit čtyři CD a každé jiné. Nechápu. Prostě nevím.“
K volnějšímu tempu svým předurčením vybízí adventní čas. Pro vás ale znamená možná největší pracovní nápor.
„Advent je, měl by být, časem ztišení, zklidnění, usebrání, rozjímání, časem naděje a očekávání příchodu betlémského světla. Kondicionál „měl by být“ jsem použil záměrně, protože ve svém historickém vývoji jsme se my, lidé, dostali do stadia, kdy přípravu na vrcholný svátek vnímáme zejména v materiální rovině, abychom měli co jíst a měli všeho dostatek. Současně se utíkáme anebo se chceme utíkat do světa idealistického, kdy všichni, anebo aspoň převážné procento populace, jihne. A k tomu, aby zjihli ještě víc, potřebují ty, kteří jsou skrze umění schopni v duších pootevírat třinácté komnaty. Jsme ve dvojím ohni. Smysl našich koncertů je právě v tom, abychom pomáhali otevírat srdce k duchovnějším rozměrům. Na druhou stranu jsme od 1. do 22. prosince měli někdy až dvacet pět koncertů. Dnes už to neděláme, necháváme si dny volna a začínáme už v listopadu. Ale i tak nastává vnitřní rozpor. Mám-li v čase adventním odehrát takový počet koncertů, musím se připravit a nalézt v sobě vnitřní sílu.“
Dárky nakupujete už v září?
„Je to hrozné, ale na to sílu nemám. Když jsem pobýval v cizině a cvrnklo mi něco do nosu, tak ano, ale jinak vše zvládá moje žena. Maminky asi dovedou vše pečlivě zorganizovat. Já pak na to rád finančně přispěji, zařídím, co je třeba, ale nápad, abych něco sám vymyslel, fakt nemám.“
Vkládáte svou vnitřní sílu jinam.
„Vkládám ji do vesmíru všem.“
Máte přání, které můžete vyslovit nahlas?
„Abych byl zdravý a všichni kolem byli zdraví, ostatní hodně záleží na nás. Opět se dostávám ke vztahům. Když budeme na těle i na duchu zdraví, když nás nic nebolí, když nás nebolí koleno a když nás nebolí srdce z toho, že nám někdo ublížil anebo my někomu, pak může vše plynule fungovat a pak se můžeme radovat, být v harmonii se vším.“
Zákon rezonance?
„Ještě, aby ho obdobně vnímali i ostatní lidé. Aby se nepřeli, nesoutěžili, kdo má víc a kdo bude první. Kdysi jsem sportoval. Dokonce závodně, jako dorostenec jsem hrál ligu a byl jsem v širším juniorském výběru v odbíjené, což určitě nebylo dobré na houslistické prsty. Pochopitelně jsme se účastnili různých soutěží. Cítil jsem se provinile, když jsem měl vyhrát. Stejně tak jsem nikdy nešel do žádné poroty. Jednou jedinkrát. Bylo mi dvacet, jednadvacet, druhý rok na fakultě, strašně chytrý, že? Hodnotil jsem nějaké přehrávky amatérů a tehdy jsem muzikantům, kterým nešlo o víc, než si zahrát na zábavě a mít o deset korun navíc, podle pravdy sdělil svůj názor. A oni kvůli mému hodnocení vyšší třídu na přehrávkách nedostali. Přišel jsem domů, rozhodnutí se mi v hlavě rozleželo a mé svědomí mi kladlo otázky proč, z jakého důvodu? Tak jsem se vnitřně trápil, že jsem se zapřísáhl a zařekl, že už nikdy v životě do žádné poroty nepůjdu, a taky jsem nešel. S výjimkou jednoho polského folklorního festivalu, kam pozvali do poroty mou ženu a já ji doprovázel. Přemluvili mě také, ale tam naštěstí o nic nešlo. Jinak skutečně nikdy víc. Natož abych šel do poroty, kde soutěží děti. Uvědomil jsem si velmi silně, že kdyby mě Pán Bůh chtěl potrestat, udělá mě soudcem. Abych trpěl. Strašně bych trpěl, kdybych měl rozsoudit, jestli člověk je vinný nebo ne, natož mu udělit nějaký trest. Jednou mě vyslali na školení rozhlasových řídích pracovníků do Liberce. Nedokázal jsem pochopit ani bod číslo jedna, kde stálo: zaměstnej všechny kolem, rozděl práci a jenom kontroluj a hodnoť. Takže jsem nikdy o řídícího pracovníka neusiloval. A když mi nabízeli, abych kandidoval do senátorských i jiných funkcí, všem jsem se omluvil, doufám, že slušně. Nemám v sobě rvavost predátorů.“
Krásným obloukem se vracíme na začátek našeho rozhovoru.
„Forma je velmi dobrá věc. V hudebních kompozicích si na formu potrpím. Mám ji rád. Jsou zákonitosti, které vycházejí z přírody. Posluchač neví, proč tak fungují, ale já jsem přesvědčen, že vím. Forma skladby může být různá. Když hodíte kámen, má svoji křivku. Neletí zpříma jako plachťák. Stoupá a pak padne. Právě tak jsou stavěny některé skladby. Po gradaci jdou rychle dolů, aby měly konec. Když někdo tuto zákonitost poruší, v písničce vám cosi chybí. Buď vás nudí svojí rozvláčností, nebo se v opačném případě zdá useknutá. Někdy může být zajímavá právě tím, že zákonitost porušila, ale pak může jít o „schválnost“, upozorňování na sebe, jak jsem dobrý, jak jsem dokázal překvapit. V umění obecně žijeme v době, která se soustředí právě na to, aby jenom překvapovala, strhávala pozornost, šokovala. A to je proti přírodě. Já nikdy nemůžu být ten, který bude trhat příčky hitparád, mě o to nejde. My hrajeme písničky, které lidi obšťastňují, a doufám i posilují. To je protipól oné nablýskanosti a úspěšnosti.“
Třeba je dobře, že protipóly stojí kontrastně proti sobě a jeden výrazně přehlušuje ten druhý. Jsou nastaveným zrcadlem, které dospěje k pochopení.
„Zlé je vždycky k něčemu dobré, ale jestli to ve výsledku povede k tomu, aby se lidé naučili dívat srdcem? Až se člověk naučí dívat srdcem, dospěje do vyššího stádia existence, s vesmírem splyne.“
Bylinkový čaj v konvici dávno vychladl, i tak ho dopíjíme. Nenechávat zbytky je dobrá vlastnost, neodpustil si poznámku mimo diktafon Jiří Pavlica.
Rozhovor jsme nahrávali v adventním čase. Hradišťan vydal nové CD Pozdraveno budiž světlo. Vstoupila jsem do nejvypjatějšího období předvánoční šňůry koncertů. Právě na nich jsem si znovu potvrdila, že Jiří Pavlica nestaví pomyslné mosty jen mezi hudebními žánry, ale spojuje také odlišná náboženství. Hradišťan vystupuje nejen v kulturních domech, divadlech, arénách, hradech, tvrzích, ale rozsévá pravdu a lásku v kostele katolickém stejně, jako v evangelickém, židovské synagoze, u benediktinů, salesiánů i dalších. A tak, bez rozdílu víry, která stejně jen jedna jest, promlouvá do lidských srdcí a zve je k niterné sounáležitosti.
…Prší. Kapky jako korálky z not vplétají se do snáře a za víčky šerosvitu rozpoznáš, jestli se ti zdají. Milosrdná píseň otevírá cosi skutečného v nás.
Autorka: Radka Slížová
Poděkování Jiřímu Jilíkovi a Lýdii Gabrhelové, vnučce Irmy Gabrhelové, za překlad čtyř vět bohyně do autentického dialektu.
Vyšlo: 9.2.2018 na webu Vůně světla
