Ivo Cicvárek, uveřejněno dne: 2.10.2001
Jsou desky, jejichž hudba plyne bez nesnází, zátočin a hrází vpřed, a přitom snadno rozezní radost ukrytou v nás. Existuje však i hudba, která je uchopitelná jen nesnadno, která k nám dlouho proniká, hudba spodní vody, hlubinných mořských proudů, jež kdesi dole věčně hledají svoji cestu. Takové tóny nás mohou už na první poslech uchvátit, slovnímu popisu však mnohdy vzdorují. Kdo by se proto divil časové prodlevě, která vznikla mezi vydáním Pavlicovy a Plaatjiesovy desky a vznikem těchto řádků, ať promine tápajícímu recenzentovi.
Mys Dobré naděje je album do jisté míry navazující na starší projekty, v nichž Pavlica (za nezanedbatelné přítomnosti dalších tvůrců) spojoval různé žánry. Přesto je to však deska jiná, méně efektní, méně křičící, méně ornamentální. Pokud dřívější fúze (ať už rockové doteky s Redlem, jazzové s Viklickým a Lapčíkovou, či japonsko-moravské s Yas Kazem) spočívaly víceméně v prostém spojování hudebních prvků, v hledání kontrastů, v možnostech překvapivých aranží, pak se dostává Pavlicovo hledačství v Mysu Dobré naděje dál. Povrchní hudební ilustrace zůstaly stranou, Pavlicův netajený záměr vzdát se popisů prvoplánových hudebních odlišností, nýbrž hledat prvky, které pulsují pod povrchem životů na všech místech naší planety, je pro vývoj alba určující. Tak jako se (bez ohledu na zeměpisnou nesprávnost) pod Kapským poloostrovem mísí teplé vody Indického oceánu s chladným Atlantikem, tak se potkávají vlivy dvou odlišných kultur - výsledek je však stejnorodý: jedno moře, jedna hudba.
Na desce, střídavě natáčené v Kapském Městě a u nás, se setkali tvůrci i interpreti vzdálených světů: Jiří Pavlica si přizval „domovský" Hradišťan, rockový Talant, sbor Ars Brunensis a smyčcové Wihanovo kvarteto, Dizu Plaatjies zase „svoje" africké instrumentalisty a zpěváky, většinou Dizovy studenty z Univerzity v Kapském městě.
Pro koncepci desky je důležité už její mimohudební téma: život člověka, kterého všude na světě potkávají stejné příběhy: zrození, růst, smutek, štěstí, láska, smrt, víra... Ve výběru textů měl Pavlica velmi šťastnou ruku - ať už se jedná o původní tvorbu Jiřího moravského Brabce, lidovou poezii, biblické citace, či závěrečnou Skácelovu Uspávanku. Škoda jen, že v doprovodné knížce chybí kompletní překlady afrických textů do češtiny.
Pojďme se nejprve krátce zastavit u poezie tvořící verbální nit desky. Nejvíce textů si na desce připisuje Jiří moravský Brabec. Jeho poetika je záměrně přizpůsobená tónu veršů, který známe z Jana Skácela. Důvod je prostý. Od počátku projektu se počítalo se Skácelovou Uspávankou jako konečnou tečkou alba, skácelovské ozvěny navíc umožňují bez problému nalézat textové paralely k archetypům ukrytým v hudbě. A konečně ve skladbě motivů lze nalézt i určité prvky, kterými deska navazuje na Pavlicův Slunovrat. Bez ohledu na poetickou inspiraci Skácelem si Brabcovy verše zaslouží plnou posluchačovu pozornost: „Někdy si připadám před všemi časy / že oheň byl teprve včera objeven" (Dávná píseň), „Nemáme poklad v boží bance / nic víc jsme v světě nestačili / než projít cestu ke studánce /
a zažít jednu krásnou chvíli" (Studánka).
Motivy jsou na desce je řazeny zdánlivě chronologicky - zrození člověka, jeho život a smrt - drobné, dráždivé odchylky z prastarého lidského příběhu snad lze vystopovat (např. zařazení Svět se mi vznášel). Podle názvů soudím, že toto propojení funguje i s africkou poezií.
Nyní k hudbě - nemá smysl příliš rozebírat jednotlivé styly, s nimiž hudebníci pracovali. Pro posluchače Pavlicovy hudby asi nebude překvapivé, že moravská inspirace ustupuje do pozadí, vytlačována méně průzračnými kompozičními postupy. Výsledkem se stává tvar, pro nějž chybí žánrové pojmenování, pokud se nechceme uchýlit k vyčpělému termínu world-music. Jednolitost však nelze chápat jako monotónní podobnost písní. Hudba je velmi různorodá: na albu jsou části, do nichž Plaatjies vůbec nezasáhl (např. Člověk a země), do jiných skladeb zase nezasahoval Pavlica, nebo je jeho vklad drobný (např. Click song). Kompaktní je pouze výsledný dojem, posluchač smí objevovat souvislosti ukryté v celku. Autorům jednoduše věříme, že nepracovali pouze s ozdobami stylů, s kterými v rámci „své rodné" hudby bezpečně disponují, ale snažili se nejprve utkat myšlenkovou osnovu celého hudebního plátna. Konstatovat lze jen, že některé motivy jsou více evropské - jiné více africké. Některé skladby zaujmou už na první poslech křišťálovým motivem vůdčího melodického nástroje (zvuk flétnového nástroje vDávné písni), jiná obsahuje harmonické postupy odkazující snad až k renesanční hudbě (hlavní téma kytarovéStudánky), další se vrací k moravskému folklóru (Ženitba).
Nejcharakterističtějším znakem desky se však stávají rytmické celky - ať už komponované pro bicí nástroje, nebo pro nástroje melodické. Opakující se rytmická schémata, dlouhé plochy perkusivních nástrojů a marimby, smyčky černošského sborového zpěvu, zvláštní rytmické souvislosti a protiklady různodobých taktů - to vše vytváří zvukovou exotiku nahrávky.
Zde si nemohu odpustit osobní poznámku - letos na jaře jsem projel Jihoafrickou republiku ze severu od Johanesburgu až do Kapského města. Hudbu, kterou skládá Pavlica, si vždy dokážeme spojit s krajinou, v níž vzniká, s krajinou, ke které patří. Stejně tak Plaatjiesův vklad může upomínat na dlouhé stráně poseté kruhovými, barevnými chatrčemi - na monotónní krajinu dlouhých travnatých plání a obrovských vzdáleností. Po pravdě řečeno, v africké kultuře se moc nevyznám, nevím, kde je původní země kmene Mpondomise, z něhož Plaatjies pochází - hudba, která z Mysu Dobré naděje zní, mně spíš přivolává vizuální vzpomínky na oblast Transkei, domovinu kmene Xhosa, to je čistě osobní, nepřenositelný vztah, který k desce mám.
Nad oběma krajinami, africkou i naší středoevropskou, se však klene stejné nebe a pod námi je stejná Země. Jestli o tento výsledný pocit oběma autorům šlo, pak se jim ho podařilo realizovat velmi mimořádným způsobem. Krajina, kterou stvořili, nemá svoji fyzickou podobu, stejně jako je malým zeměpisným nesmyslem nápis z obalu desky Cape of Good Hope - the south-westernmost point of The African Continent - je to země dobrých spodních vod, hlubinných mořských proudů, které v lidech věčně hledají svou cestu...
1. Naslouchej (Dizu Plaatjies, Jiří Pavlica / africká poezie) 2. Vstávej (Dizu Plaatjies, Jiří Pavlica / africká poezie) 3. Člověk a země (Jiří Pavlica / lidová poezie) 4. Dávná píseň (Jiří Pavlica / Jiří moravský Brabec) 5. Ženitba (Jiří Pavlica / Jiří moravský Brabec) 6. Svatební (Dizu Plaatjies, Jiří Pavlica / africká poezie) 7. O zrození (Jiří Pavlica / Jiří moravský Brabec) 8. Svět se mi vznášel (Jiří Pavlica / Jiří moravský Brabec) 9. Click song (Dizu Plaatjies / africká poezie) 10. Vrátíš se mi (Dizu Plaatjies, Jiří Pavlica / africká poezie, biblický text) 11. Studánka (Jiří Pavlica / Jiří moravský Brabec) 12. Boly časy (Jiří Pavlica, Dizu Plaatjies / lidová poezie) 13. Píseň pohřební (Dizu Plaatjies, Jiří Pavlica / africká poezie) 14. Mys Dobré naděje (Jiří Pavlica / Vlasta Slívová) 15. Uspávanka pro Aničku a Batathua s počítáním oveček (Dizu Plaatjies, Jiří Pavlica / Jan Skácel)
Celkový čas: 60:44
