Hradišťan & Jiří Pavlica | Oficiální stránky kapely

Po mnoha hodinách poslechu nové desky jsem si skoro jistý, že mu o zopakování nadšené vlny z roku 1999 vlastně vůbec nejde. Na albu "Vteřiny křehké" bychom marně hledali návykové hymny, jež kdysi tmelily národ, natož aby nás jeho rytmy sváděly k tanci. Novinka je o poznání uzavřenější, skromnější a především intimnější. První dva poslechy jsem byl novým výrazem trochu zklamaný, ale o to silněji začala hned vzápětí působit jeho hudební přitažlivost. Jednotlivé skladby postupně odkryly nečekaně silné emoce i příjemné drobnosti, jako stvořené pro obyčejnou radost z písniček. V tu chvíli jsem věděl, že ani tentokrát nepřišel Pavlica s deskou dřív, než byla opravdu hotová.

 

Pocitově na ní klasický folklór lehce ustupuje kytaře a především pianu, které na svých zádech přináší jednu čarovnou baladu za druhou ("Účtování na vesmírných kontech", "Až bude moje duše" nebo "Tak tady byl"). Celé to trochu působí, jako by se HRADIŠŤAN v tichosti posouval ke klasické (a tolik milované) Indies-alternativě, jakou vždy hrály třeba MAJEROVY BRZDOVÉ TABULKY. Sama Alice Holubová je konec konců jasným pojítkem mezi oběma spolky. Pro toho, kdo čekal další zpívání o slunovratu, to bude možná zklamání – a já přiznávám, že mi trochu té hravosti a bujarosti taky občas chybí – ale právě díky tomu se Jiřímu Pavlicovi daří znít i v roce 2014 svěže a přitom tradičně.

 

Potvrzují to i další skladby, odkrývající trochu jiný pohled na klasický HRADIŠŤAN. Tak třeba dramatické piano druhé skladby "Účtování na vesmírných kontech". Podobně svíravou atmosféru jsme v repertoáru souboru snad ještě neslyšeli. Hodně výrazně se o pozornost hlásí také jediná skutečně majestátní píseň nového alba, "Když ona hrozny trhala". S takovou autoritou kostelních varhan by si s přehledem podmanila třeba i celý sváteční Velehrad. Zřejmě největším překvapením je ale anglicky zpívaná variace na "urban folk" v písni "A Second of Temptation". Něco podobného byste od HRADIŠŤANU čekali jen těžko. Jiří Pavlica přitom musel vědět, na jak tenký led se zařazením anglicky zpívané skladby pouští. Přesto to udělal. Možná to byl dárek pro ty, kteří češtinou nevládnou, těžko říct. Za nás domácí – nebo alespoň za mě – musím říct, že mi výsledek moc neladí. U Alice Holubové to ještě jde, ale Kolibův zpěv už prostě tahá za uši a sráží profesionální úroveň HRADIŠŤANU zbytečně kamsi k okresnímu přeboru.

 

I přes toto drobné zaváhání chutnají "Vteřiny křehké" jako kvalitní pozdní sběr. Žádná divočina, jen plná chuť od první do poslední sklenky. Nespoutaný folklórní temperament i mnohonásobné vrstvení hlasů ustupují do pozadí a naopak roste význam citlivě kombinovaných nástrojů a vynikajícího zpěvu (velká chvála všem hostům za mikrofonem). I nejsilnější píseň celé desky, "Nechvátej osude", si najednou dovolí dráždivé plýtvání a namísto strhujícího finále si vystačí "jen" s nadpozemsky dobrou linkou cimbálu, jež ale sama stačí na to, aby s jistotou zvedala tlak i zadnice z lavic.

 

Aktuální deska je prostě krásná jinak, skromněji. Můžete ji snadno smést se stolu, ale stejně tak můžete být jen o malý kousek trpělivější a brzy si vychutnáte trochu jiný druh síly, kterým k vám budou pomalejší skladby promlouvat. Skoro vůbec nestrhává k tanci, ale za to nabízí hromadu silných melodií, které jen tak nepustí (jako závěrečná "Až se budeš bát"). Můžete mít tisíc připomínek k láskyplným textům i trochu obyčejnému obalu, ale nakonec si stejně uvědomíte, že i to dělá HRADIŠŤAN tím, čím je pro nás už tolik let. Obrovský cit pro melodii, lidskost a opravdovost, to jsou ty podstatné věci, které jen tak někdo nenapodobí a které dělají i z nové desky náš malý lidový poklad. A já vsadím boty, že se bude zase několik let s radostí hrát a že se nám bude možná líbit i víc než teď.